Ve skutečnosti je to Hlávkův most, ale nikdo kolem mě mu neřekne jinak než most na Štváňu. Tenhle ostrov je/byl totiž dlouholetou základnou našich undergroundových sportů. Je to takovej kouzelnej ostrov uprostřed Prahy, kde ses nemusel moc hlídat. Tak nějak si tu každej mohl dělat, co chtěl. Co se mě týče, poprvé jsem sem přijel jezdit v roce 2006.
Most na Štváňu je výjimečnej tím, že jeho konstrukce vypadá jako dva velký protilehlý bangy. No není to poetický, že vstup na nejznámější českej park vypadá jako skatepark? A já těch dvacet let přemýšlel, jak hustý by bylo dostat tam kolo a pojezdit.
"Představa krásná, ale nesmyslná."
Podobně dlouhou dobu jsme se kolem sebe motali i s Burym. To je další stálice českýho BMX, kluk, kterej má za sebou neuvěřitelný množství topovejch BMX fotek a vyhrál nejednu soutěž. Co čert nechtěl, jednou večer si s Burym vyprávíme o tom, že nás mrzí, že jsme si spolu nějakou tu fotku neodškrtli. Načež mu vyprávím o svojí představě fotky pod Štvanickým mostem. O tom, že bychom si zasloužili si spolu tuhle věc odškrtnout. Bury měl totiž úplně stejnou vizi. Jen nikdy nenašel nikoho, kdo by se tam dokázal dostat. Mezitím, co jsem dospíval, jsem začal lézt po střechách a udělal si slaňovací kurz pro práci ve výškách a nad volnou hloubkou.
"A bylo jasno. Jdeme do toho spolu."
První rok nám nevyšlo správný načasování s počasím, a tak naše myšlenka čekala další rok.
Všechno má ale svůj čas. A tak letos na jaře Zvoní budík ve 4:00.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
Kopu kafe, beru kolo, vyzvedávám svůj backup Péťu a jedu směrem na Štvaňu. Na mostě se potkáváme s Burym. Všichni jsou nervózní. Tahle věc ležela v šuplíku dvacet let a já si ji neuvěřitelně přeju. Nejen proto, že to trvalo takhle dlouho. Taky proto, že tohle je moje poslední BMX focení a já si přeju odejít s něčím nezapomenutelným.
"Uvazuju lano, zapínám si na sebe kolo."
Bury s už nachystaným náčiním dělá první fotky mojí cesty s kolem na laně. Péťa hlídá na mostě uvázaná lana. Nerad bych, aby u nich očumoval někdo, kdo k nám nepatří. Dole u pilíře se mi rozprostře úplně jiný prostor. Když se podívám skrz most na druhou stranu, vidím Pražský hrad. Je to skvělej pocit. Zažívat něco, u čeho si vědomě uvědomujete, že tohle je přesně ten moment, na kterej jste tak dlouho čekali.
Kluci mi ještě shora po laně posílají světla. V uších mám sluchátka a já nepřetržitě mluvím s Burym po telefonu. Jsme od sebe totiž dost daleko, takže mě naviguje, jak a kam položit blesky. U toho fotí cvičný fotky a ladíme poslední detaily.
"Fotka musí být za rozbřesku."
![]() |
![]() |
Několikrát jsme most obcházeli, s aplikací kontrolovali, kdy a kam budou nejlíp dopadat první ranní paprsky. Okýnko toho nejlepšího světla pro nás bylo asi patnáct minut.
"A pak to přišlo."
V momentě, kdy to začalo, jsem se snažil narvat nejlepší fastplant, co ze sebe vymáčknu. Koleno hapruje, ale já se to snažím urvat. A ve sluchátkách najednou uslyším Buryho zařvat: “Yeeeees, doprdeleee, máme to!!!“ . Stačí si na to vzpomenout a tělem mi projede mráz ..
Euforie ve který jsem po laně šplhal nahoru, ten poslední moment kdy jsem přeskočil zábradlí a podíval se na řvoucí kluky, že to máme. Tenhle moment nám už zůstane navždy.
Děkuju Peťo, děkuju Bury, že jsme si tuhle spešl věc urvali pro sebe.
![]() |
![]() |
![]() |

Foto: Jan Burkert (@burysss)