Do Francie jsem se chtěl podívat už od doby, co jsem poznal Yvana Rynda, jednoho z největších felláků vůbec. Párkrát to nevyšlo a tak jsem tyhle prázdniny chtěl vyrazit na 100%. Jenže jak už to dopadá tak se to klasicky zazewlilo a až někdy v půlce prázdnin tahle myšlenka začala znovu proplouvat na povrh už v reálnější podobě.
V podstatě k nám proplula přímo z vody, protože jsme zrovna s Pavlem a Kubou dávali pohodu u rybníka na vysočině. Vlastně jsme z minuty na minutu rozhodli, že cca za dva tejdny vyrážíme do Francie. Celej trip se pak už táhnul v tomhle „ Z vteřiny na vteřinu“ stylu. Následoval rychlej chatting s Yvanem, kterýmu patří největší respekt za to, co vše dokázal pořešit.
Plán byl následující: Vzít si Studneta do Paříže, tam pofelit tak dva dny, přesunout se k Yvanovi do Dijonu a tam strávit zbytek tripu. To se nám celkem zamlouvalo a tak jsme se párkrát zbudili a jelo se. Hned odjezd proběhl, řekl bych ne úplně podle našich představ. Pavel jel z Ivanovic Na Hané a když byl v půlce cesty z domu na vlakáč, už měl jeho vlak 5 minut po odjezdu. Moc to prý nestíhal hehe, haluz ale byla, že měl vlak zpoždění a tak všechno stihl a nebezpečí bylo na chvíli zažehnáno. Tím ale odjezdový nervy nekončili. Mě na vlakáč vezl táta, ale Brno bylo celý v totální zácpě což vedlo k tomu, že v době co jsme projížděli Mendlák, už měl náš žluťák odjíždět. Naštěstí byla v busu super průvodkyně, která měla pochopení pro naší bikerskou last minute flow a bus na chvíli zvládla podržet a tak jsem i já vše stihl.
To už nás ovládl vnitřní klid a v nejlepší náladě jsme se nechali vést do Prahy, kde byl první checkpoint a přestupní místo. A právě tady se stala další haluz. „Ztratil se mi mobil“ naříkám a přitom prohledávám batoh. "Vážně. Je to tak. Ještě jsem dokázal ztratit mobil." To byl zlatej hřeb večera. Chvíli jsem se s tím nedokázal smířit, ale pak mi došlo, že jedeme do Francie jezdit na kolech a že se nemá cenu stresovat. Už ani nebyl čas to nějak řešit, museli jsme na další nástupiště. V klidu jsme si nasedli, udělali pohodlí a připravili na 13 hodin v jedné pozici. K mému překvapení byl pocit z toho, že ať chci nebo ne, budu teď týden v offline režimu velice uklidňující. Po příjezdu už byly jenom samý pohody. Vidko je takovej záznam toho klidu a míru co jsme s Pavlem Tenčíkem prožívali. Peace