PŘEKLAD DIG BMX: O 7 DNÍ POZDĚJI - CO SE STALO S ROBBEM?Napsal Šimon Čechura | 14.09.2018

Originál publikován v tištěném DIG magazine 99.8 v roce 2017

Rozhovor a fotografie: Fred Murray

Překlad: Šimon Čechura

Víkend společně s prvním ročníkem “Battle of Hastings” byl za námi a já měl v plánu jet navštívit Robba a jeho domácí Villij trailsy, protože tu byl na návštěvě jeho Mutiny bikes parťák z Austrálie Dylan Lewis. Docela jsem se na to těšil, protože představa, že budu celý den v lese s těmito týpky byla víc než slibná. Dojel jsem za nimi a celý den jsme fotili a to až do tmy, kdy jsem ještě s Robbem fotil na hipu poslední fotku. Byl to v podstatě perfektní den. Večer jsme se rozloučili a já mířil zase nahoru domů do Skotska.

O sedm dní později jsem dostal zprávu od Gaz Sanderse (Mutiny), kde stálo něco o tom, že se stalo něco strašného. Detaily nebyly nijak konkrétní.
 


Asi rok později sedím v dřevěné kůlně na zahradě u Robbovo mamky. Je něco po deváté večer a kolem fučí vítr. A Robbo zrovna jí čerstvý domácí quiche, který málem spálil. Jeho holka sedí na druhé straně, balí spliff a mazlí Robbovu kočku. Od doby kdy jsme fotili na Villij jsem Robba neviděl, vlastně jsme o něm ani nic nevěděl až na pár fotek na Instagramu a několik zpráv co jsme si vyměnili před mým příjezdem. Robbo je zabalený v dece, sedí na proutěné židly a odmítá další polštáře. Je asi zkouřený a taky trochu znepokojený tím, že chci náš rozhovor nahrávat.


 

Možná jsem to tak cítil jen já, ale byl jsem celkem nervózní z toho, že se s ním chci bavit o události, která mu změnila život. Nechtěl jsem aby to bylo nucený, ale už samotný fakt že jsem sem jel 250 mil, jen abychom se viděli a pokecali nebyl úplně samozřejmý. Zkontrolovat jestli laptop nahrává je fakt těžký udělat nepozorovaně. Trochu jsem se bál udělat double-tap. Robbo mi ale nabídl pivko a já začal konverzaci na téma noci, kdy se to stalo.

“Po práci jsem šel na trailsy. Byl tu Dylan Lewis, zůstával týden po Battle of Hastings, takže jsme šli na Villij ještě něco natáčet. Jezdili jsme a potom něco vypili. Ne moc. Jen jsme chillovali. Kousek za trailsy je lom, kam zvykneme chodit. Je to pěkný místo. Takže, jsme tam šli a chillovali - byl jsem tam s dvouma kámošema s Vanillou a Potterem. Neměli jsme zapalovač a tak pro něj šli. Říkal jsem “Joo běžte, já zůstanu tady.” Chvíli jsem se držel, ale pak jsem usnul a sklouzl - neměl jsem tušení, že jsem tak blízko hraně. Všechno si pamatuju. I ten pád. Byla fakt tma. No a tak se to stalo.”


 

"Zavolal záchranáře a chtěli mě odtamtud vzít heli, ale já říkal “srát na to”.
Bylo by to fakt drama a já nechtěl hodit špatný stín na trailsy."
 

Robbo se směje a pokrčí rameny. Věc kterou jsem pochopil po všech těch letech co se střetáváme je, že má rád věci jednoduché. Odvázat se a začít vášnivě mluvit sám o sobě, to není jeho styl. Ptám se ho jak to bylo vysoko. Odkud spadl. “Kámoš tam později byl s laserovým měřícím přístrojem a naměřil něco jako 20 metrů od hrany na zem. Jak jsem padal tak jsem narážel na skály. Co si pamatuju je, jak brousím obličejem o stěnu skály během pádu.”

Cítil jsem se jako hlupák z novin co se ptá “jak se cítíš” po tom, co někdo prožil silné trauma. Ale já potřeboval víc. Trochu mu pomohla jeho přítelkyně a tak zašel do detailů. “Vzbudil jsem se sám od sebe v polovině útesu a pršelo. Věděl jsem, kde jsem. Snažil jsem se pohnout, ale mohl jsem hýbat jen rukama a trochu tělem. Zkontroloval jsem si kapsy a nebylo tam nic. Koukl jsem se nad sebe a viděl jsem svůj iPod a kšiltovku. Snažil jsem se na to dosáhnout, ale nešlo to. Říkal jsem si “kuurva chlape”. Chvíli jsem jen ležel, ale věděl jsem, že musím někomu zavolat. Rozbrečel jsem se. Myslel jsem, že jsem v prdeli. Pamatuju si, jak jsem se natáhl pro iPod a byl rozsekanej. Úplně rozsekanej. Tak jsem se přemohl a dosáhl až na svůj shitty iPhone 4, který jakoby zázrakem nebyl zničený. Vůbec, ani škrábanec. Baterie toho telefonu byla vždycky na hovno a měl jsem tam jen 30%. To bylo dost na hraně.”

Je to Robbo, takže ani nevolal záchranku - místo toho volal kámošovi jménem Cambridge. “Říkal jsem si, že musí být na trailsech, určitě tam spí. Musel jsem ho prozvánět dvakrát. A pak mě nemohl najít snad věčnost, když už ho konečně vidím jak ke mně běží. Ptal jsem se ho, jestli je můj obličej ok a on ve vteřině celý zbělal. Bylo zvlástní ho tak vidět. Nikdy jsem ho tak neviděl. Zavolal záchranáře a chtěli mě odtamtud vzít heli, ale já říkal “srát na to”. Jako bylo by to fakt drama a já nechtěl hodit špatný stín na trailsy. Vytáhli mě odtamtud do sanitky. Když mě dostali dovnitř, sundavali ze mě oblečení a řezali ho nožem. Když došlo na mou bundu. Robbo se směje a mává kolem sebe rukama. “Říkal jsem něco jako “Ne, nee. Tohle ze mě nemůžete sundat! Nezničte to!” Rozřízli to. Nějakým způsobem se někdo pár měsíců předtím zmínil o tom, že v Nottinghamu mají specialisty na záda a páteř. Když mě chtěli vzít do nemocnice v Leicesteru, řekl jsem jim ať mě radši vemou do Notts. To bylo správný rozhodnutí!!”



 

Když jsme pár hodin zpět šli s Robbem do kůlny, všiml jsem si, že jakoby měl pokroucený trup těla a jedna z jeho nohou se zdála silnější, než druhá. Navázal jsem otázkou, co za zranění vlastně utrpěl. “Část mé páteře se zlomila - jako sušenka..” Robbo tleskne rukama o sebe. “Plesknul jsem sebou o zem. Doktoři dali dohromady co mohli. Mám tam 12 šroubů a 3 výztuhy uprostřed zad. Když jsem byl v nemocnici, celou dobu jsem nevěděl co se semnou děje.” Robbo jakoby zvážněl, jak pokračoval ve vyprávění. A ikdyž si spliff už několikrát zapálil, pořád ho držel v ruce nevykouřený. “Chvíli jsem si říkal, že jsem snad skočil dolů. Dali mi nějaký fakt silný sérum proti bolesti. Měl jsem halucinace snad celou dobu, co jsem tam byl. Bylo to šílený. Nevěděl jsem o sobě asi dva týdny. A moc jsem po ten čas nespal. Něco si pamatuju a je to i trochu vtipný, rozesmívá mě to, když si vzpomenu. Dva dny po operaci se za mnou stavil kámoš Steve a teď furt mluví o tom, jak jsem se snažil hýbat nohama. V nemocnici mi řekli, že už nebudu nikdy chodit, ale on mi říkal, že to bude v pohodě. A kámo, nemohl jsem srát asi dva týdny.” směje se Robbo. “To mě ničilo. A když jsem pak šel bylo to fakt savage. V nemocnici mi dělali klystýr - ztratil jsem tam veškerou hrdost. Ale bylo mi to u prdele. Pomáhali mi. Řekli mi ale, že nikam nesmím a že už asi nebudu nikdy chodit. Dva týdny potom jsem zkoušel chodit s pomocí chodítka.” Robbova holka na něj upře pohled a oceňuje ho slovy, že je vážně úžasný. “Kámo, prostě jsem se v té místnosti už nudil. Bylo to celkem vtipný. Byl jsem v místnosti, kde byl Prince Charles, když se tam léčil. Jedna ze sestřiček si ho pamatovala. Říkala, že mám mnohem lepší mravy než on. Říkala, že byl celkem hovado. No ta místnost byla vlastně dost pěkná, dost oken a tak. Pamatuju si, jak jsem se jednou v noci vzbudil, byl jsem sjetej z prášků co mi dávali a měl jsem pocit, že visím na zdi. Bylo to jako bych se díval dolů skrz okno předemnou. Byl jsem tam tři měsíce. V Nottinghamu dva týdny a pak zbytek na rehabilitacích v Leucesteru.”



 

Robbo není ten typ člověka, co je slyšet, ale bude prvním člověkem v místnosti, co tě obdaří úsměvem a zeptá se jak se vede. Zdá se, že tahle jeho vlastnost mu v nemocnici pomohla. “Hodně jsem se tam bavil s lidma kolem. Byl jsem tam s lidma co byli po mrtvici a tak. Byl jsem tam nejmladší. Něco na tom bylo i dobrýho, zábavnýho. Snažit se každýho povzbudit bylo fajn. Pořád mám někoho odtamtud v přátelích na Facebooku. “Jednomu občas dávám bylinky.” Vypadne z něj a vybouchne smíchy. “Hodně mi to tam pomáhalo. Je strašně těžký tam spát, protože se tam pořád svítí. Něco jsem prostě musel dělat. Takže jsem jezdil ven na vozíčku kolem nemocnice a snažil se si někde zakouřit. Byl jsem z toho hrozně paranoidní, vracet se dovnitř a smrdět trávou. Pro ostatní to může být nepříjemný a prostě jsem se necítil dobře. Rychle jsem zasvištěl do postele a schoval se pod peřinu. Kámoš mi řekl, že mi pomůže a upeče mi něco. To bylo super. Jedl jsem koláčky a dost mi to pomáhalo. Koukal jsem dost na TV. Koukal jsem na Breaking Bad. Nikdy předtím jsem moc nekoukal na telku, takže to pro mě bylo dost cool. Musím říct, že jsem ani nikdy nesledoval moc BMX videí. Od té doby jsem začal víc. Edity od Rich Forneho, to bylo ono. A od tý doby jsem taky začal o dost víc fotit. Co taky můžu teď dělat.



 

"Doktoři říkali, že nebudu už nikdy chodit.
Ale já si řekl “Nasrat, vy mě neznáte.”
Začal jsem chodit, když mi bylo 9 měsíců a nehodlal jsem s tím přestat."

 

Kecáme tak půl hodinu a všímám si, že se Robbo v židli kroutí, jako by se cítil nepohodlně. “Pořád cítím bolest. Pořád. Jakoby si na to zvykneš. Je to rok a lepší se to. Zlepšilo se to. Můžu se zlehka projet na kole, víš co. Nemyslel jsem si, že se ještě kdy projedu na kole. Doktoři říkali, že nebudu chodit. Ale já si řekl “Nasrat, vy mě neznáte.” Začal jsem chodit, když mi bylo 9 měsíců a nehodlal jsem s tím přestat. Vždycky říkám, že když něco fakt chceš, dokážeš to. Cokoliv si usmyslíš. Kdo ví, jak to budu mít s ježděním, je to fuk. Jednu malou lajnu na Villij jsme předělali jen na boule a lavice, takže se tam dá jen jezdit. Projíždím to a vím, že můžu vyskočit. Ale je super se jen projet lesem. Chce to čas, to je celý. Sere mě, že nemůžu stavět skoky, to fakt nesnáším. Nikdy prostě nevíš, co se může stát. Sotva jsem mohl hýbat nohou a teď můžu chodit a i se projet. Vím, že bych mohl skočit prvních pár skoků na Villij tenhle rok. Ale nechci aby to mělo špatný feel. K čemu by to vlastně bylo? Vím, jaký feel má ježdění na kole mít. Trochu mi to dělá starosti. Víš jako stabilita a tak. Ale umím jezdit. Vlastně je pro mě snazší jezdit, než chodit. Musím říct, že jsem měl štěstí na nemocnici, bylo to tam fakt v pohodě. Lidi na zdravotnictví nadávají, ale srát na to. Jako celek je to skvělý. Nikdy jsem na to nenadával. Kdybych žil ve státech, tak bych byl teď úplně v hajzlu. Statisíce. Tady neplatím nic. Fakt si toho vážím.” Robbo se zase kroutí v židli a je vidět, že se cítí nepohodlně. Když pomyslím na ty výztuhy a šrouby v jeho páteři, je mi to jasný. Jeho upřímný a trochu lhostejný přístup k téhle věci ve mně vzbuzuje obdiv a motivaci. Nedokážu si představit, že bych se kdy probudil v jeho roli toho osudného dne. Ve výsledku se nezdá, že by ho nějak trápilo o tom mluvit. Asi jen prostě chtěl jíst svůj quiche. - FM


Poznámka redaktora: Od doby co byl tento článek napsán a publikován, Robbo už skočil první skoky a pokračuje ve své cestě zpět. Každý den. Sledujte jeho vývoj a taky jeho skvělé fotky na 35mm film na jeho Instagramu - @villijrobbo

 

Související produkty: mutinybikes


Zpět
 
 
Provozováno naProvozováno na systému NetShops
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace X