PŘEKLAD ROZHOVORU - DIG RIDER OF THE YEAR - PASCAL LAFONTAINENapsal Šimon Čechura | 24.03.2020

Interview: Fred Murray
Fotky: Pierre Gauthier
Původně publikováno v magazínu DIG 99.99

 

Zvolit DIG Rider Of The Year je vždycky sakra těžký úkol, ale tento rok to bylo o trochu snazší. Je tu vážně hodně neuvěřitelně dobrých jezdců a přesto tu je jeden, který vystupuje z řady pro svou nezlomnou motivaci navzdory nepřízni osudu - Pascal Lafontaine. Po té co mu byla v roce 2015 diagnostikována rakovina a krátce po té amputována noha, tento rok Pascal omráčil celou BMX komunitu svým naprosto neuvěřitelným videem. V žádném ohledu ne průměrným - technické ježdění daleko za schopnostmi 99% lidí a velké věci za které by se nestyděl ani Sean Burns. Velice inspirativní.


 

 

Můj telefon zavibroval na stole. Nový e-mail nebyl ničím neobvyklým, ale tento se ukázal být něčím úplně jiným než obvyklá zpráva ve které stojí, “Tady jsou tři miliony dolarů ve zlatě a získáš je jednoduše zadáním svých bankovních detailů.” Když jsem dostal tenhle e-mail od Pascala, jeho jméno jsem si hned nevybavil ačkoliv jsem viděl jeho video part zhruba čtyři roky zpět a bavil mě. V předmětu e-mailu stálo Pascal Lafontaine DIG Exclusive bez jakékoliv zmínky o tom. co mě čeká až na krátkou zprávu, “Ahoj, jsem Pascal Lafontaine a tohle je můj nejnovější video projekt.” Klikl jsem na play a nemohl jsem uvěřit svým očím, mladý rider s protézou co to pekelně posílá. Jakto, že o něm nic nevím?! Vyměnili jsme si několik e-mailů a já se dozvěděl víc. Čas plynul a asi měsíc po zveřejnění jeho videa na stránkách DIG jsme spolu mluvili skrz videohovor. “Od doby co video vyšlo se toho u mě moc neudálo. Chodím na radioterapie takže potřebuju dost odpočívat. Ležím teď v posteli a koukám na family guy.”   


 


 

Zeptal jsem se ho na jeho diagnózu. 

“Bylo mi 22 - teď mi je 28. Řekli mi, že mám kostní sarkom. Je to druh rakoviny kostí, který se nejčastěji objevuje v koleni. U mě to ale bylo v chodidle. Ten měsíc co mi to diagnostikovali mi řekli, že budu muset chodit na chemoterapii. Ta nezabírala a rakovina se mi vrátila do plic, protože ta diagnóza byla nesprávná. Teď si myslí, že to byly mé měkké tkáně. Nebylo to v kostech. Jsem mezi asi 1% lidí u kterých nejde diagnostikovat typ sarkomu. Takže mi nasadili špatnou chemoterapii. Nefungovalo to. Po tom zkoušeli jiné druhy chemoterapií a jak jsem říkal, pořád zkouším různé druhy léčby protože nevědí, které buňky musí zničit. Ale ta radioterapie mi zabírá pokaždé, ačkoliv se rakovina vrací, radioterapie ji jen zpomaluje. Potřebujeme najít něco, co to doopravdy zničí. Děláme na tom. Natáčel jsem záběry pro video a v tom stejném čase podstupoval chemoterapii. I to je důvod proč to trvalo dva roky. Byl jsem schopný natáčet jen pár měsíců. Snažil jsem se co to šlo, zatímco jsem procházíl tím vším. Některý chemoterapie byly fakt zlo, tak moc, že jsem spal tři týdny v měsíci. Některý jsou fakt hrozný. Často jsme měnili způsoby léčby, protože prostě přestaly fungovat. A někdy jsem přišel o vlasy, někdy ne.”

 


 

 


Pascal si prsty projede vlasy a ukazuje mi, že teď mu vlasy rostou. Nemohl jsem si pomoct a říkal jsem si, jak nespravedlný mi tohle všechno připadá. Pascalovi bylo pouhých 22 když mu diagnostikovali rakovinu. Nejen, že musel čelit téhle nemoci ale přišel navíc o nohu. Ve svým životě jsem potkal pár lidí s amputací končetin a vždycky jsem si řikal, jak těžký musí být srovnat se s takhle zásadním životním traumatem.

“Myslel jsem, že už nebudu nikdy jezdit. Myslel jsem, že bych mohl zůstat u BMX jako filmer nebo tak. Točit kámoše nebo tak. Víš co, fakt jsem si myslel že už nikdy nebudu moct jezdit na kole. Pak jsem to v roce 2015 zkusil, pak zase v roce 2016, a ještě jednou v roce 2017. Ale nešlo to, protože mě ta noha s protézou bolela. Co mě dostalo zase zpět k ježdění bylo, když jsem zjistil že zarovnání té protézy bylo špatné. Hrál jsem v té době golf a zkoušel jsem různá zarovnání té protézy. V roce 2018 jsem šel do skateparku za kámošem. Málem jsem si ani nevzal kolo, protože jsem měl v plánu se jen dívat. Nakonec to byl ale ten den, kdy jsem zjistil že to zase půjde. Problém nebyl v té noze, problém byl v tom jak jsem ji používal. Potřeboval jsem změnit úhel. Je to moje zadní noha a ta protéza potřebovala jiný úhel. Předtím mi prostě pořád sjížděla noha z pedálu.” 

Jen těžko uvěřit, že od té chvíle zkoušel Pascal jezdit s magnety na botě a pedálu. 

“S tím magnetem to bylo ok, ale blbý bylo že když jsem grindoval, magnet se chytal k railu. Takže na nějaké triky to bylo v pohodě, ale nebyl to úplně nejlepší nápad pro ježdění na BMX. Bylo by to asi fajn pro jezdce na MTB. Oblíbil jsem si teď plastové pedály s kovovými piny. Musím říct, že jsou celkem drahý! Ale všechno je to teď o Vanskách s waffle cup podrážkou a pedály s kovovými piny!” 


 

 


 

To byla chvíle, kdy jsem se zeptal co dělal v letech kdy nemohl jezdit na kole.

“Bylo to ze začátku těžký, najít si novou vášeň. Do té doby pro mě bylo BMX vším víš co. Jezdil jsem každý den, škola a pak asi tak šest hodin na kole. Z počátku to byla fakt velká rána. Musel jsem si najít něco jinýho. Zkoušel jsem hrát golf. Ve finále jsem hrál každý den a dokonce byl na několika turnajích. No, ale prostě to nebylo jako BMX. Po asi třech letech mě to přestávalo bavit. Nesnažil jsem se vrátit zpět k BMX, ale prostě se to stalo. A jo, bylo to hodně psychicky náročný. Když už jsem zase mohl jezdit, byl jsem si zajezdit asi dvakrát a hned jsme začali točit pro moje nový video. Neměl jsem v plánu dělat velký věci nebo tak. Chtěl jsem jen motivovat ostatní. Chtěl jsem aby viděli, že když můžu jezdit já, můžou oni taky bez ohledu na to, čím si procházejí. Chtěl jsem motivovat i lidi mimo BMX, že na druhu zranění nezáleží. Po tom co jsem chvíli natáčel jsem zjistil, že mě to úplně neuspokojuje a začal jsem to trochu víc pushovat. Možná jsem i trochu srovnával svoje ježdění s tím, jaké bylo před tou amputací. V roce 2018 jsem natočil tři záběry, ale rozhodl jsem se chvíli počkat a natočit si je znovu když jsem měl víc odježděno. Je to zvláštní, kdybych měl protézu odjakživa a začal jezdit na BMX, asi bych nebyl schopný se naučit věci jako třeba tailwhipy, ale pamatuju si jaké to je dělat s oběma nohama, takže je dokážu udělat téměř stejně. A jo, do toho videa jsem dal všechno.” 


 

 

 

 


Fantomová bolest je pocit bolesti pocházející z chybějící končetiny. Vnímání této bolesti se liší jedinec od jedince a Pascal ji naneštěstí neprožíval úplně dobře.

“První týdny po amputaci jsem pořád cítil tu amputovanou nohu a měl fantomovou bolest. Je to fakt bolestivý. Je to pocit jak kdyby tě někdo řezal. Když mi nohu řezali nebyl jsem samozřejmě při vědomí, ale tu bolest jakobych prožíval pořád dokola. Říkali, že se mi to děje asi proto že jsem byl tak mladý. Víc než polovina lidí, kteří prodělají amputaci jsou diabetici, takže většinou starší lidi než jsem byl já. Z nějakého důvodu je to tak, že když jsi starší, máš nervy méně citlivé. Někdy mám pocit, jako by tam ta noha pořád byla. Někdy mám pocit, jako bych s ní hýbal.”



Někdy mám pocit, jako by tam ta noha pořád byla. Někdy mám pocit, jako bych s ní hýbal.



Chtěl jsem ještě vědět, jak dlouho od amputace trvalo, než mohl s protézou alespoň normálně chodit..

“Není to tak těžký, když už můžeš protézu nasadit. Po té amputaci je noha hodně nateklá a bolavá, a musí se zahojit. Asi dva měsíce jsem nemohl chodit. Potom ti dají falešnou nohu. Nemůžeš moc hýbat nohou v koleni, je to jakobys měl nohu ve velkým pytli. Musíš chodit o berlích. O pár měsíců později teprve dostaneš protézu, která je vyrobená přímo na míru pro tebe. Pak to nebylo tak těžký. Záleží to hodně taky na tom, jestli dostaneš dobrou protézu nebo ne. Když si nemůžeš dovolit drahou protézu s dobrou oporou, je to o dost těžší. Ale já mám v tomhle štěstí. Jsem v Kanadě. Všechno je tu krytý! Jinak je to všechno dost drahý. Zlomil jsem tu protézu fakt hodněkrát při natáčení toho videa - asi tak 20krát. Došlo to do stavu, kdy jsem tu nohu pořád lámal a společnost která ji vyrábí na mě už byla fakt naštvaná. Řekli, že už to tak dál nejde, že už za to budu muset zaplatit. Byla to třetí noha ten měsíc! Zlomil jsem ji třikrát na stejným spotu když jsem zkoušel 360 gap. Ta nová noha stála 2000$. Mohl jsem změnit výrobce a mít to zadarmo, ale tahle mi fakt vyhovovala a chtěl jsem dál natáčet. Neumím si představit jak bys to chtěl udělat, kdyby jsi to musel všechno platit z vlastní kapsy. Po tom co jsem to video vydal jsem dostal hodně zpráv od lidí z celýho světa a hodně z nich mi psalo, že za to všechno museli zaplatit. Možná je tu hodně riderů, kteří prošli amputací a už nejezdí i kvůli tomu. Viděl jsem hodně fotek lidí co mají dřevěnou nohu. To je fakt smutný. Ale je to prostě dost drahý.”

 

 


 

Chtěl jsem jen motivovat ostatní. Chtěl jsem aby viděli, že když můžu jezdit já, můžou oni taky bez ohledu na to, čím si procházejí. Chtěl jsem motivovat i lidi mimo BMX, že na druhu zranění nezáleží.


 

 

 

To se zdálo jako moment naší konverzaci ukončit, ale zajímala mě ještě jedna věc. Je s ním v kontaktu hodně riderů s amputovanou nohou?

“Hmm, možná tak 20 riderů. Víc zpráv mi chodí od lidí, kteří prostě obecně sportují. A víš co, byli mezi nima i lidé, kterým je třeba 50 a jen se prostě snaží žít svůj život. Každý den se s protézou snaží vstát z postele. Někteří mě kontaktovali třeba proto, že jim jejich děti ukázaly to video. Ono ti to změní život. Nemůžu dělat všechno co jsem dělal předtím a tím nemyslím jen na kole. Myslím to celkově, jako celý můj den. Je toho tolik co to změní. Už jen mentálně… dostalo to ze mě to nejlepší. Víš co, jsi mladý a máš pocit, že se ti nemůže nic stát a přece… ta samotná rakovina, ne jen protéza, je to těžký. Ale myslím že mě to ovlivnilo tak, že se víc zajímám o ostatní - dokážu se vcítit do ostatních lidí co mají nějaké zranění nebo nemoc. Dřív jsem byl víc introvertní a teď jsem otevřenější. Nikdy jsem si nemyslel, že se mi něco takovýho stane a pak, ze dne na den… Ale zase tak moc se toho pro mě nezměnilo. Fakt jsem se chtěl s tím videem posunout dál. Nic od toho nečekám, ale chtěl jsem to prostě natočit. Před tou rakovinou jsem měl pár sponzorů a přemýšlel jsem o těhle věcech. Ale teď už tohle nastavení mysli nemám. Jakože vím, že moje ježdění není jako Tylera Fernengela a všech těch dalších. Snažím se jen prostě bavit ježděním a učit se nový triky. To je všechno.”


 

 

 

ORIGINÁL ROZHOVORU NA WEBU DIG BMX

 

 



Zpět
 
 
Provozováno naProvozováno na systému NetShops
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace X