Je to zvláštní pocit, vědět, že se tě někdo pokouší zabít. Roztáčí to mozkové závity… Israelský turistický průvodce uvádí Tel Aviv jako 'Bezpečnou bublinu v nehostinném regionu. Liberální město kypící nočním životem a nádhernými plážemi.' Je ale v regionu, který se nejeví bezpečně, Lacey měl obavy. “Je to naprosto bezpečný” říkám mu. “Na jihu a severu trpí sebevražednými útoky a útoky raket, ale Tel Aviv je uprostřed, je to mimo pásmo. Budem v pohodě.” Ujišťuju ho před naším letem z Lutonského letiště (Londýn) jedno chladné zimní ráno. Tenhle trip byl zamýšlen jako náš poslední, blažené zakončení tohoto ročního projektu, jakým tahle interview je. Dan měl dobré důvody být znepokojený. Den před naším odletem, IDF (Israelské obrané síly) zavraždili hlavu vojenského křídla Hamásu, Palestinské politické strany ovládající Gazu, krajinu pouhých 40 mil na jih od Tel Avivu. Tyto dvě krajiny jsou známy svou hořkou nenávistí jedna k druhé. Po desetiletí pozastavená palba jako by jen potřebovala jiskru, k tomu vznítit plamen války. Násilí by samozřejmě mohlo eskalovat v průběhu našeho pobytu, ale ne v Tel Avivu, rakety nikdy nezasáhly Tel Aviv.
Na náš apartmán jsme přijeli pozdě večer, potkávajíc Rich Forneho, filmaře a z části roku zdejšího obyvatele, a Laceyho dobrého kámoše Bruno Hoffmanna. Apartmán patří Richardově Israelské přítelkyni Anise. “Je tu bomb room dole pod schody” vtipkuje Rich pár minut po našem příjezdu. “Zdi jsou fakt ze železa a dveře jsou jako od safe-u. Je to podle předpisů pro stavbu budov. Každý nový byt ji musí mít.” Říká nám Rich trochu nesměle, zatímco hledíme na panorama města z našeho balkonu, očekávajíc co týden na tomhle místě přinese. Naše konverzace je náhle přerušená hlukem, na který nikdy nezapomenu. Hluboce znějící siréna hučí do noční oblohy a dost hlasitě tak probouzí celé město z hlubokého spánku. “Co je to, Anise?” křičí klidně Rich a jde dovnitř. “Co to je? Cvičení? To se jako děje každou noc nebo co? To by mě asi sralo.” říká Lacey s úsměvem, upíjejíc čaje z šálku. Pokračujeme ve vtipkování na ohlušující sirenu. Nikdo z nás si nepřipouští vážnost situace. Sirena přestane po třiceti sekundách a zanechá město stát v tichosti.
Bruno začíná mluvit, ale jeho slova jsou utnuta ohromující explozí. Nálada se propadá. Naše mysli jsou plné otázek. Co to bylo? Zemřel někdo? Jak blízko to bylo? Jsme v bezpečí? Díváme se vzájemně na sebe očekávajíc odpovědi. V okamžiku jsme byli přesunuti z dovolené na pláži do válečné zóny. “Cítil jsem to dřív než slyšel. To byla bomba? Vítej ve fakin Israeli eh!…” Vykřikne Lacey, dívajíc se na obzor po kouři. Z internetu se dozvídáme, že to byla střela s dlouhým doletem od Gazy, a byla zneškodněna obranou střelou ze strany Israelu na předměstí Tel Avivu. “To je první útok raketou za 20 let, od doby Saddama a Války v zálivu v jednadevadesátým. Tenhle alarm nebyl od tý doby slyšen.” vypovídá Rich a vypadá znepokojeně. “Příště musíme do bomb room, tam budeme v bezpečí.”
Útok raket se stal denním rituálem v podobě zvuku sirény, vyhledání úkrytu a čekání na explozi, to jak Israelská strana zneškodní raketu. Ne všechny rakety byly ale zneškodněny. Tři Israelští civilisté zemřeli během jednoho útoku v přilehlém městě. Každý den vzrůstala frekvence útoků, jak vzrůstala zuřivost na obou stranách. Náš strach ze sirény rostl s každým útokem. Ve zprávách jsme viděli výrazy hrozné prudkosti z obou stran. Počet obětí rapidně vzrůstal během našich dní pobytu, především na straně Palestiny. Tyhle dny jsme trávili ježděním po městě, připravení zalézt na bezpečné místo. V ponuré večery jsme seděli na balkoně a naslouchaly výstřelům v dálce, jdoucích z území Gazy, zatímco nám nad hlavami přelétávali ozbrojené helikoptery.
Jeden večer jsme se vrátili na apartmán trochu otřesení. Byli jsme totiž svědky toho, jak byla raketa sestřelena a stala se z ní před našima očima ohnivá koule. Siréna právě zvoní potřetí ten den. Já, Bruno a Lacey se vklidu jdeme schovat do bomb room, zatímco Richard ještě točí někde ve městě. Sedneme si do bezpečí bunkru. Právě se ale rozezní zvonek nad schody. “Kurva, je to Rich?” Křičí Lacey a rozhodne se opustit bezpečí, aby otevřel Richovi. Moment na to se otřese dům pod explozí, tohle nebylo z daleka.
Jdu nahoru po schodech a vidím Laceyho na balkoně, prochází se a kroutí hlavou. “To je v hajzlu kámo. Byl jsem tady na balkoně a ucítil jsem tu explozi. Bylo to přímo tady, 400m od nás. Téměř jsem spadl na zem.” Říká mi šokovaný tím zážitkem.
“Téměř jsem nespal.” Říká mi Lacey další ráno při snídani skládající se z hummusu, míchaných vajec a pity. “Tři angličtí turisté a němec. Jsme hlavní terč.” Díváme se na ranní zprávy a vyhlídky nejsou zrovna růžové.
Rich předpovídá vlnu sebevražedných atentátníků a celkovou invazi z Gazi. Je na čase brát ohled na naše osobní bezpečí. Po čtyřech dnech tripu se bavíme o situaci, při níž poletíme domů, o situaci, za které bude nebezpečné letět domů. Jsme si vědomi toho, že až začnou umírat lidé tady v Tel Avivu, bude to narážka na to, že máme letět domů.
“Tohle všechno tě naučí vážit si, odkud pocházíš, není to tak? Vyrůstal jsem v jednom z nejbezpečnějších, nejhezčích míst v Británii. Nejsem zrovna zvyklý na padání bomb a sebevražedné atentátníky.” Už nějaký čas jsem se ho chtěl zeptat, jak někdo z tak malebného městečka, může mít reputaci tvrdýho týpka. Mačkám červené tlačítko na záznamníku.
“Vyrůstal jsem na statku. Nevzpomínám si moc na svoje dětství. Pro příklad, nevím kdo je můj otec. Znám jeho jméno a vím kde ho hledat, ale nevím jak vypadá. Mamka mě měla v jejích 16. Byla jezdkyní na koni na nejvyšší úrovni. Jezdila parkur. Měla před sebou zdárnou budoucnost. Přišel jsem já a musela si najít práci. Můj otec byl kus hovna. Ukradl peníze mým prarodičům a zmizel nedlouho poté, co jsem se narodil. Ale… Víš co, jsem, kde jsem a nepotřeboval jsem ho. Chceš čaj? Mlíko, bez cukru, že jo?” říká a vstává, aby zapnul konvici.
“Neříkám, že tohle mělo vliv na mě, nebo moje dětství. Nejsem psycholog, ale prý jsem byl jako dítě bastard.” Říká a podává mi šálek. “Můj děd mě vzal na první lekci karate a kickboxu, když mi bylo pět, abych získal nějakou disciplínu. Chtěl mě trochu zastrašit. Pamatuju si jak vcházím dovnitř, a instruktorem byl fakt obrovskej týpek v bílým Gi s černým opaskem a řval na všechny kolem sebe. Zkameněl jsem. Děda to ale viděl tak, že je to pro mě dobrý.”
“Už od útlýho věku jsem trénoval čtyřikrát týdně. Karate a kickbox na mě byli hodně tvrdý. Jak psychicky tak fyzicky hodně těžká činnost. Můj instruktor to ze mě chtěl vykopat. Dělal mě houževnatým. Od nějakých jedenácti už mě kopal do všech partií. Byl jsem potlučenej jak hovado, žebra, hruď, břicho, všechno naražený hrozně. Pár dní jsem se z toho dostával, ale vždycky jsem přišel na další lekci - žádný výmluvy. Většina lidí by se na to vysrala, ale já to miloval.”
“Pamatuju si svůj vůbec první zápas. Posral jsem se - bylo to hrozný. Od toho dne vím, že jak se posereš, prohrál jsi. Z fightování jsem se naučil, že si musíš věřit. Naučil jsem se to z prvního souboje. Bylo mi 9 nebo 10, ale byly tam i děcka mladší než já. V tom věku se nemlátíš do obličeje, jsi celej zabalenej v molitanu, ale pořád rozdáváš rány. Byli tam taky starší, větší týpci co dělali knockdown fighty. Knockdown fighty v karate nejsou o mlácení do hlavy, ale nemáš rukavice nic, dva se tlučou, dokud jeden z nich nespadne. Viděl jsem to jako děcko, a chtěl jsem to dělat.”
“Být zrzavým dítětem přinášelo ve škole trochu teroru od starších skupinek. Trénování mi v tý době pomohlo si vybudovat sebevědomí - udělalo mě tím, kým jsem dnes. Životní zkušenosti z tebe dělají toho, kým jsi. Byl bych naprosto jiným člověkem, nebýt kickboxu, a jsem hrdý na to co jsem si z toho odnesl. Jsem Tussexský šampion v Kickboxu, jel jsem na národní šampionát do Walesu a vrátil jsem se první v Kickboxu i Karate. Byl čas, kdy jsem se z moc zápasů nevracel jinak než s trofejí. V domě prarodičů mám tři bedny pohárů.”
“Kolem šestnácti let, nebylo BMX příliš velkou součástí mého každodenního života. Jezdit jsem začal už pár let předím, ale všichni moji přátelé náhle skončili a koupili si auta a motorky. Takže Karate a Kickbox byli mým hlavním denním programem. V šestnácti jsem ještě nemohl dělat full-contact fighty, ale když mi bylo 17, můj instruktor mě zapsal do téhle kategorie. Dostal jsem pár knockdownů. Ale nebylo to takové jak jsem si to představoval. Bojoval jsem se staršími týpky, tancoval jsem tam kolem nich. Nechci aby to znělo debilně, ale byl jsem prostě moc lehký na svých nohách, ještě mladý a pružný. Ale když se mi podařilo jim naložit, vím že to bolelo. Byl jsem schopný jim dát šest ran, proti jejich jedné.”
“Pár měsíců mi dával trenér fakt tvrdě. Vykopával ze mě moje kecy. Jednou mu říkám. “Co to děláš? Dojdu z tréninku domů a nemůžu se dva dny hnout. O co ti jde?” A on, 'Dobře, šampionát v Tokyu nás čeká za 6 měsíců, přihlásil jsem tě.' Šampionát v Tokyu byl v plně kontaktním souboji, konal se jednou za rok nebo za dva v masivní aréně v Japonsku. Ti nejlepší z celýho světa tam bývají. Chtěl mě na to připravit. Bylo mi 17 a říkal jsem si, jo jdu do toho. Šel jsem si za tím a začal jsem si navyšovat tréninku.”
Cookies
Česky
English
