“V té době jsem zároveň odešel ze školy a začal makat v Seventies, v Hastings. Náhle bylo BMX před mýma očima zase každej den. Jak jsem se pořád motal kolem kol, jediný co jsem chtěl, bylo jít po práci jezdit. Kvůli tréninku to ale moc nešlo. Poprvé jsem začal mít pocit, že mi fightování přitěžuje. Moje vášeň pro BMX rostla a začala narážet na trénink, zvlášť když mě něco bolelo z kola. Jak se blížil tournament v Tokyu, nemohl jsem trénovat tak, jak jsem potřeboval kvůli zraněním z ježdění. Jednoho dne si mě vzal trenér na stoličku a říká mi, Nepošleme tě do Tokya, rozhodli jsme se poslat tohohle druhýho 'zmetka'. To děcko nebylo připravený. Sežral bych ho zaživa. Neměl šanci. Ty fighteři v Japonsku byli pošuci. Trenér mi řekl, že mě neposílá, protože jsem zameškal moc tréninku. Meškal jsem kvůli zraněním. Jeho rozhodnutí mě zničilo. Skončil jsem s fightováním.”
“Nevystředil jsem fighty ze svýho života hned, přestával jsem pomalu. Namísto trénování 3x do týdne, jsem chodil jednou za dva týdny. Moji prarodiče vkládali do mýho fightování hodně času i peněz. Moje rozhodnutí s tím přestat, se jim tak moc nezamlouvalo. Karate mezi mnou a jimi vybudovalo silný pouto. Po tom co jsem skončil, na mě byli nějaký čas dost naštvaní. To mi zlomilo srdce.”
“Můj děd je jediná osoba, který se opravdu bojím. Když na mě trenér řval, nemělo to moc velkou váhu. Ale co řekl děda, na tom mi fakt záleželo. Měl jsem pocit, že může ovládat můj život.” Říká Dan se smíchem, vracejíc se do minulosti. “Byl pro mě mužem budícím největší strach. Ale díky tomu jsem ho respektoval.” Říká s obdivem ke svému dědovi, a tak se ho ptám, jestli pro něj hrál jeho děd roli otce. “Jo myslim že jo. Byl a pořád je mým idolem. Je jedním z nejvzdělanějších lidí, které znám. Kdyby nastal konec světa a zůstal by jen on. Svět by se vrátil do normálu po týdnu. Postavil svůj vlastní dům a auto, je mu 80 a pořád pracuje na plný úvazek. Nedávno pokácel strom s motorovkou v rukách. Je nezastavitelnej.”
Dan vyrůstal s nejplodnější scénou Anglie hned za dveřmi. V tyto dny, kdy se formoval jeho styl v Hastingském skateparku, byl dost odlišný od toho Dana Laceyho, kterého známe dnes. “Když jsem vyrůstal, díval jsem se na Number 10 dvd každý den a vzhlížel jsem ke všem těmhle starším riderům. Cítil jsem se obdarovaný, mít možnost vyrůstat s touhle scénou. To je důvod, proč jsem měl dlouhý vlasy, jezdil jsem s brzdou a měl jsem odlišný styl. Výstřelky přicházejí a odcházejí. Trochu jsem imitoval Rosse Tannera. Chtěl jsem dělat fufany a 54 hurricany, chtěl jsem dělat triky co Ross, chtěl jsem být Ross. Pak jsem sundal brzdu, ale pořád jsem jezdil park a trailsy, jen brakeless. Pak jsem začal jezdit street s Basem (Sebastian Keep), on mě naučil jezdit street.”
“Když mi bylo 14, 15, v parku v Hastings byli lidi jako Ross, nebo Dean (Hearne). Měli úplně nový kola, v tý době jsem si říkal, že dostat zadarmo komponenty by byl největší deal na světě. V tý době jsem si vůbec neuměl představit dostávat peníze za to, že jezdím na kole, nebo díky tomu obletět svět. Dřív jsem si myslel, že být sponzorovaný znamená bydlet v dodávce na roadtripu. To byl TEN sen, chápeš?”
Můj první sponzor byla Basova T-shirt company, Roundabout. Po jednom výletu se mě zeptal, jestli nechci jezdit za Federal. Jasně, že chci. Právě jsem na něm jezdil. První opravdovej rám, kterej jsem si koupil, byl Federal Division, ve ferrari červené. Federal byl lokální značkou, takže jsem ho podporoval. Asi po roce ježdění za ně, jsem začal dostávat pár peněz. To pro mě byla nejúžasnější věc. Jsem placenej za ježdění na kole, říkal jsem si. Stu Dawkins mě podporoval skrz Federal od prvního dne. Federal už bude vždycky mou prioritou, díky Stuovo dlouholeté podpoře. Už mi pomohl vážně hodně za všechny ty roky.”
“Makal jsem v Seventies, dokud mě nevyhodili za pozdní příchody. Zasloužil jsem si to. Později jsem zase nemohl najít práci, při které bych mohl jezdit na tripy. Nemohl jsem si dovolit laptop nebo mobil, takže jsem byl mimo dění. Skončil jsem doma u mamky v Rye. Bylo mi kolem 18. Mamka a prarodiče ze mě byli v hajzlu. V necelým roce jsem se vysral na fightování, odešel ze školy a byl vyhozenej z práce. Měli pocit, že jsem na osamělé cestě k ničemu.”
“Být zaseklý v Rye pro mě nebylo dobrý. I přes to, že je to krásný město s pláží. Byl tam velkej výskyt dickheadů. Bylo tam víc dealerů s kokainem, než lidí, který ho šňupali. Spoustu lidí tady, nikdy neopustili hranici města, ale mají pocit, že jsou největší šéfové světa. Kdyby se dostali sem do Tel Avivu, kde je padání bomb na denním pořádku, zhroutili by se. Zvažuju vlastně, jestli je tohle místo nehostinný. Jsou tu sice sirény v pohotovosti a na hlavy nám lítají rakety. Když se ale půjdu projít po okolí, nikdo na mě nebude něco mektat, nebo ze sebe dělat tvrďáka.
“Míval jsem strach o svýho bráchu, lidi říkají, že ze mě jde strach… Z mýho bráchy ale ne. Měl dlouhý hnědý kudrnatý vlasy a je dost hubenej. Snažil jsem se na něj dávat pozor. Jednou dostal na držku boxerem od lokálního wannabe tvrďáka. Ten týpek byl místní dealer. Byl to totální kus hovna. Byl o něco větší něž já, tlustej debílek. Vždycky byl nějak vyzbrojenej. Byl jedním z těch týpků, co mohli žít klidným životem, ale rozhodli se dělat si z něho drama a být šéfem malýho města. Užíval si, že si lidé myslí jakej neni tvrďák, ale když přišel den soudu… Padnul.”
“Sblížili jsme se po tom co zbil mýho bráchu. Vymlátil jsem to z něho na denním světle před pěti z jeho týpků. Říkám jim ‘jestli nechcete dostat, zmizte!’ Poodstoupili o deset kroků a zdrhli. Vymlátil jsem z něho tu tvrdost do posledního zbytku. Pochcal si kalhoty a brečel jak slon.”
“Každej pes má svůj den, kdy bude sežranej. Vždycky se najde někdo větší. Sám vím, že se vždycky najde někdo větší, proto nechodím kolem a nerozdávám tvrdost. Dneska můžeš dostat na držku jen proto, že na někoho čumíš, podle toho kde jsi. Nikdo z těchhle takzvaně tvrdejch týpků z Rye, nad tímhle nikdy nepřemýšlel.”
“Když mě policie poprvé obvinila, byl jsem obviněn z násilí s pokusem o zabití. Říkám jim ‘Jakej pokus o zabití? Ten zmetek měl pár naraženin a zlomenej nos. Usekl bych mu hlavu, kdybych měl meč.’ Obvinil mě, že jsem měl nůž.
“Byl jsem obviněnej z těžkýho ublížení na zdraví a napadení bitím. Vypadalo to na čtyři roky ve vazbě. Mamka mi dala varovnou řeč, ohledně vězení. Radila mi, ať držím hlavu skloněnou, jdu do posilky, a ať se nikdy proti nikomu nestavím. Řekla mi ať se stanu meatheadem. Když ke mě mluvila, hroutil jsem se.”
“Bylo mi 19 a čelil jsem vazbě. Bylo to před tím, než se všechno s mou jezdeckou karierou nakoplo. Ještě nevyšel ani můj první video part. Moje kariera trpěla v rukách těchhle sraček. Svůj Brighton Aint Ready video part jsem točil zatímco jsem byl propuštěn na kauci. Moje hlava byla roztříštěná na kousky. Svou Ride interview jsem nafotil během týdne. Spěchali jsme, protože jsme mysleli, že je to moje poslední šance.”
“Šel jsem k soudu 2 dny před svýma 20. narozeninama. Byl jsem u soudu už před tím, ale verdikt byl odložen a přenechán na Korunní soud. Ten den to bylo 50:50. Buď půjdu ven nebo dovnitř. Bylo to buď a nebo.”
“Nebýt mého dědy, nejspíš bych ještě pořád byl ve vězení. Ochránil mě. V trestním řízení se to tvářilo, jako že jsem totální psychouš, a ten typ byl zlatíčko, bez jakékoliv historie selení drog, nebo útoky zbraní. Můj obhájce a advokát byli nepoužitelní. Děda šel rovnou na MySpace (Sociální síť pozn. red.) a našel fotky týpka a celé jeho party, jak mají nasazené kukly, boxery, baseballky v rukách a čumí do foťáku jako zlý kluci. Vytiskli jsme jejich profily , které hlásali ‘osobní zájem: bitky’. Pro moji obranu jsme to pak použili, aby jsme ukázali že to není zrovna zlatej kluk. Soud ustoupil a zbavil mě obvinění. Pamatuju si jak jsem vyskočil a řval “FUCKING YES” přímo před soudem. Nešel jsem do basy.”
Týpek nebyl sice nikdy zatčenej za to, že zbil mýho bráchu. Myslim ale, že dostal víc než co by se mu vyplatilo. Otevřeně se pochcal a brečel před svýma homies a pak šel na cajty. Není to tak jen děvka, je to práskač. My jsme na cajty nešli, můj bratr mohl, ale nešel. Tak jsem prostě šel a vyřešil to pěkně po staru.”
Během následujících let, co se těsně vyhnul vězení. Stal se Dan jedním z nejznámějších světových street-riderů. Nebojácný přístup k ježdění streetu vedl k několika významným vítězstvím v závodech a k slušnému listu sponzorů. Jako jeden z nejvýznamnějších riderů z UK, žije život daleko za snem, který měl jednoho dne jako mladý na výletě po Británii v dodávce Ford Transit. V době mediální profláknutosti riderů, Danův úspěch je úzce spjat s výrazností jeho osobnosti a je spojován s četným kouřením, nedaleko od kontroverznosti.
Cookies
Česky
English
