“Protože jsem hlasitej člověk, lidi se často pletou a myslí si, že půjdu a udeřím někoho. Když je prostě potřeba něco říct, já to řeknu. Neříkám ty věci bez důvodu. Vždycky je to opodstatněný. Mnoho riderů můžete jen prostě vidět s postojem, že je všechno úžasné. Já radši mluvím, jak myslím. Myslím, že děcka mají ráda tu upřímnost a charakter. Některé společnosti mi řekli, že mě nebudou podporovat, protože jsem moc kontroverzní.”
“Možná jsem kontroverzní. Byl jsem zvyklý mít hodně fotek a záběrů jak kouřím. Snažím se to snížit. Snažím se teď sedět na zadním sedadle a vyhnout se tak stereotypu. Toho času jsem byl děcko. Užíval jsem si kouření a pózování na kameru jak dement. Co uděláš když na tebe někdo zamíří kamerou? Někteří fotografové a videografové chtěli abych kouřil do objektivu. Vymysleli to oni. Chvíli jsem hrál tuhle roli a některý lidi to fakt sralo. Chodili mi zprávy, kde mi lidi psali, že mám špatný vliv na děti. Když mě dítě uvidí kouřit a bude chtít kouřit, půjde si za tím, když nebude chtít, kouřit nebude. Jednoduchý. Vyrůstal jsem se svými idoly, kteří se ožírali a chcali jeden na druhýho. Neměl jsem ale potřebu to dělat taky. Jestli mě chceš nenávidět, protože kouřím, do toho. Nezáleží mi na tom, co si o mě lidi myslí. Kouření je špatná věc. V 15, nebo 16 jsem začal hodně kouřit. Můj zdravotní stav se tím zhoršil. Kouření tě ničí.”
“Viděl jsem, že hodně parkových jezdců žije zdravě. Nechlastají, nekouří a chodí do posilky každej den. To jsou pro mě sportovci. Já jsem to pojal trochu jinak. Vstanu, dám si dobrou snídani, šálek čaje, zakouřím a jdu jezdit. Ale mám respekt k těmhle týpkům. Někteří vydělají 100k (liber pozn. red.) za rok. To je pro ně dobrý. Parkový ježdění je orientovaný na media. Jsou žádaní pro točení reklam. Je to proto, že každý dokáže ocenit double backflip. Hanger dolů z railu neudělá ten stejný ohlas. Lidi to nepochopí.”
“Jako streetař, je mnohem těžší vést život. Jsem v mínusu. Nemůžu si vzít půjčku v bance. Už jsem si za ty roky popůjčoval dost od rodiny. Děcka vidí moje sponzory a myslí si, že jsem udělal banku. V BMX je opravdu málo peněz. Až v nedávných týdnech, po rocích práce teď začínám žít pohodlně z ježdění. Teprve nedávno jsem si mohl dovolit se hnout od mamky, díky čemuž jsme si ale blízcí. Nedávno i můj děda pochopil o co mi celou tu dobu jde, finálně se s tím smířil.”
“Jak se posouváš v BMX průmyslu nahoru, začíná tě to tlačit dál. Když se podívám na svůj sponzor list, mám pocit, že jim na mě záleží, ale netlačí na mě. Když ale trochu polevíš, je to hned každýmu zřejmý. Proto BMX někdy není zas taková legrace. Vytváříš si na sebe nátlak, abys udržel nějaký level svého ježdění. Cítím nátlak na dělání velkých věcí na streetu, abych si udržel svou reputaci.”
V posledních letech, si Dan udělal svou reputaci děláním největších a nejstrašidelnějších 360. Vím, že když jsem se rozhodl nafotit s Danem kompletní Interview, uvědomovoval jsem si, že při tom budou momenty silného nátlaku. Některý věci, který bude chtít vyfotit, budou o život. Minutí fotky tak není možností, nebude to dělat znovu.
Focení začalo v lednu 2012. Potkali jsme se s Danem na Tenerife, a řekl mi, že chce vyfotit jednu věc - velkou 360, tu největší jeho života. Jak jsme projížděli španělským městečkem ke spotu, Dan mi popisoval spot jako jednoduše ‘epic’. Přijeli jsme ke gapu většímu, než jsem si dovolil představovat, nebo spíš se obávat. Chyba na něčem takovém tě zabije. Snažil jsem se nemyslet na to riziko, a nervózně jsem radši nastavoval svou kameru. Byl jsem zastrašený, jen z pohledu na ten gap, a jediný co jsem měl udělat, bylo zmáčknout čudlík. Všechno jsem dvakrát zkontroloval. Vyfotil jsem pár prázdných snímků. Během toho Lacey vypadal, jakoby se připravoval na souboj. Poslal jsem mu palec nahoru. Ihned vyběhl s kolem nahoru. “You good yeah?” křičel z vrchu, “Yeah” Zakřičel jsem zpátky. Můj prst poskakoval po tlačítku a Lacey zmizel za rohem. Předpokládal jsem, že si dá aspoň dva, tři nájezdy nanečisto a pošle mi poslední pokyn před pokusem. Tak to ale nebylo. K mému překvapení se Dan náhle objevil v hledáčku jedouc mach 10. Zaáčkl jsem spoušť. Skrz hledáček jsem sledoval jak se točí, dopadá a jede několik metrů. Pořád jsem se díval hledáčkem, když jsem slyšel jak pegy brousí zem. Po dopadu a odjezdu slušných pár metrů, ztratil stabilitu na klouzavé dlažbě. Lacey se zvedl, vzal kolo a okamžitě zamířil zpět nahoru po schodech. “Lacey, mám to, mám tu sekvenci.” Křičím na něj. “NAH MAN” zařval zpátky a zase zmizel za rohem. Opět se vynořil zpoza rohu, udělal perfektní 360, přelétl gap, ale tentokrát jsem ho neviděl odjíždět z hledáčku. Jak dopadl, šel přímo k zemi. V mém hledáčku jsem ho viděl jak vyjíždí ze záběru po hlavě.
Jedna z jeho klik se pokazila. Při dopadu se otočila kolem osy o 180°. Síla tohoto dropu byla prostě moc. Vidět ho spadnout na hlavu z takové výšky, mě přimělo myslet na nejhorší. Jeho výkřik bolesti, a chytnutí se za nohu, mi poskytlo úlevu, že je stále naživu. Většina lidí by se z takového pádu roztříštila na tisíc kousků, ale Dan ne. Nezraněný odmítal záchranku a tak jsme jeli autem zpět na náš apartmán. Na benzínce jsem mu v autě ukázal video a sekvenci fotek. “Fuck it. Beru to.” Po té, se jeho nálada změnila. Z bolesti a nasranosti do euforie. “Možná jsem si zlomil nohu, ale můžu měsíc sedět na prdeli, stejně je doma zima. Pak se do toho vrátím. Právě jsem udělal největší věc svýho života. Nikdy nepůjdu udělat něco většího.”
“Po Tenerife jsem se cítil stresovaný.” Říká mi Dan v Tel Avivu, jak přemýšlí nad minulostí. “Ta trojka na Tenerife byla to nejdůležitější a byl to pro mě konec všeho. Děti říkali ‘proč už neděláš 360?, odpověď na tohle je, fyzicky nemůžu. Dělal jsem velký 360, teď už prostě fyzicky nemůžu. Moje noha je už nechce snášet. V tom čase jsem si říkal, kurva, sezóna začíná a já jsem mimo hru. Myslel jsem, že budu mimo na půl roku. Nejezdím pro peníze, fakt ne, ale fakt že jsem placen za ježdění, znamená, že musím být schopný jezdit. Jezdím na kole, protože je to to, co chci dělat. Někdy poznáš, že BMX není vždycky zábava. Někdy musíš nasadit sebe. Když chceš udělat něco, čeho se opravdu bojíš. Je čas přepnout.”
Vzpomínám si na Laceyho proces na Tenerife, a ptám se ho, jestli mu v těchhle momentech, kdy se připravuje na potenciálně vražedný set-up, pomáhá jeho bývalá příprava stát se fighterem. “Myslím, že má. Užíval jsem si zápasení, měsíce příprav, hodiny tréninku a všechny ty dny kdy mě trenér zkopával, byly pro ten jeden moment. Bylo to hlavně o tom, připravit svoje tělo a mysl, a zvládat strach. Když jsem byl dítě, konali se zápasy každý dva týdny, aby jsi si zvykl na zápasení a na ten pocit strachu. Tyhle turnaje tě připravují na období kdy zestárneš, kdy se fighteři trénují přes rok na jeden jediný fight. Věřím, že 12 let fightování, mě mohlo udělat trochu sebejistějším. Pomohlo to mému ježdění. Když jsem se připravoval na fight, bylo to podobný jako když se chystáš dát nějaký banger. Místo chrániče na zuby a rukavic, si utáhnu chránič na kotník, uklidním se, ještě si to představím, otočím se a pošlu to.”
Zbývají čtyři dny v Tel Avivu a Dan se rozbil při další 360. Tentokrát si poranil ruku. Potřebujeme ale ještě jednu fotku na zkompletování interview. Další den byl jeho palec dost naražený a oteklý. Měl jsem podezření, že je palec zlomený a rezignoval na to, že tenhle artikl měl být pod záštitou fotky z velkého railu. Nechápal jsem, jak někdo může jezdit takhle poraněný. Ale to jsem ho podcenil, zapomněl jsem, jak ti roky ran od trenéra zpěvní vůli. Lacey vymazal bolest ze své hlavy a připravoval se na poslední fotku. V téhle bolesti udělal největší toothy hanger, co kdy dělal. Padl na druhý pokus. Zkušenost z jeho mládí v roli fightera, představují opravdovou fyzickou a psychickou sílu. Právě to dělá z Dana jednoho z nejlepších street riderem. Nikdy jsem neviděl ridera tak tvrdě pracujícího ridera, odvážného a nadšeného dělat materiál. Podle mě právě tehle dar nejlépe definuje Dana Laceyho. Opravdovu tvrdý týpek, opravdový bojovník.
Vraceli jsme se na apartmán s vědomím, že máme všechny fotky potřebné pro tuhle interview. Po roce plném zranění a tvrdého úsilí. Během naší návštěvy v Tel Avivu, zemřelo za těch 7 dní přes 100 lidí. Načasování našeho pobytu tady, nemohlo být horší. Náš poslední trip končí stejně jako první. Dan letí domů se zlomeninou, ale s vysoký pocitem uspokojení a dosažení cíle. Tohle poslední ráno přestali posílat rakety, naše dny pod palbou byly u konce.
Cookies
Česky
English
