Takhle řve Mike na týpka. Celé metro je potichu a jedinej kdo ještě mluví je Mikovo ženská, která se snaží celou akci uklidnit. Visí na Hoderovi, jakoby tam ani nebyla a křičí na něj ať toho týpka nemlátí. Mike ho prořezává pohledem až do doby, než vystoupí. Všichni v metru si stejně jako já oddychli, že nedošlo ke rvačce. Opravdu jsem nechtěl vidět týpka z rozsekaným ksichtem.
Poslední noc v NY jdeme do nějakého divného baru jménem Mars Bar. Všichni jsme dobře, je to přecijen moje poslední noc a já si připadám jako člen místní scény. Edwin měl nedávno narozeniny, takže tohle zapíjíme tak trochu taky. Nebo to minimálně používáme jako výmluvu se pořádně zbořit. Nepamatuju si, proč jsme šli pryč, pamatuju si, jak jsme psali svoje jména po zdech baru - kdybyste viděli ten bar, bylo by vám jasné proč. Šli jsme ulicí, už ani nevím kam. Hoder byl hrozně hyperaktivní a bylo jasné, že se něco přihodí. Stačilo, aby parta kolem které jsme procházeli, prohodila malou narážku a už jsme byli v bitce osmi lidí přímo na ulici. Edwinovo ženská dostává ránu do obličeje a v ten moment se začnou dít věci. Hoder roztrhává svoje tričko a ztrácí boty. Všichni utíkaj a Hoder potom běží za svojí ženskou s obavami, že policie už tam na něj čeká. Problém byl, že neměl tričko ani boty, takže druhý den, když se vracel k sobě, musel přejet půl New Yorku do půl těla a bez bot. Zeptal jsem se ho později, jak to probíhalo.
Kámo, to bylo uplně v háji! Vyšel jsem z baráku do půl těla a bez bot, vypadal jsem jak uplnej šílenec! Měl jsem kartu na metro, takže jsem vyrazil směrem k metru. Cestou si říkám: chlape, takhle to přece nejde! Všichni na mě koukali, jak na magora. Tak jsem si stoupnul na ulici a chytil si taxíka. Mike mi názorně ukazuje, jak stopoval taxík. Když si to představuju, nechápu, že mu vůbec někdo zastavil. Po celou dobu, co jsme spolu byli, byl hodně klidný, ale už je mi jasné, že ta bestie v něm pořád je. Když se do toho přidá alkohol a příležitost, nemá problém se pustit do bitky.
Jako většina riderů, Mike obětoval všechno pro BMX. Bydlel jsem v Seattlu a dostal jsem telefonát, jestli nechci jít na svůj první trip do Atlanty se Sunday bikes. Byl jsem zrovna ve škole a snažil jsem se ukončil střední. Jakmile mi zavolali, vypadnul jsem hned pryč. Jasně, že jsem musel jet! Všeho jsem nechal, abych jezdil na kole. Říkal jsem si: to dokážeš! Ale nefungovalo.. První sponzor zanechal trpko v jeho puse.
Bydlej sem v Portlandu, zrovna jsem se odstěhoval z domova a jezdil jsem hlavně s Richem Hirshem. Pak jsem dostal telefon od Jima Cielinskiho, jestli nechci jezdit za Sunday. V tu dobu ještě Sunday ani nebylo rozjetý. Takže mu říkám, jasně kámo! Prej, že budu jezdit v PRO týmu! Jsem z toho uplně nadšenej, že budu v pro týmu s lidma jako Ian Schwartz, Vinnie Sammon a další. Pak jedem na ten trip a dost jsem se tam vyndal. V tu dobu jsem nedostával vůbec nic zaplaceno. Byla to nová značka, tak jsem si říkal, že je to v pohodě. Pak mě napadlo se zeptat ostatních, jak jsou na tom. Zjistil jsem, že zbytek pro týmu dostává kurevsky zaplacíno a to bylo v ten moment jak kopanec do koulí. Bylo mi řečeno, že budu mít stejný podmínky jako všichni ostatní. Jezdil jsem, dával jsem do toho všechno, fotil. Nevěděl jsem, jak se k tomu mám postavit. Trvalo mi skoro rok, než jsem se odhodlal o tom mluvit. Nakonec jsem dostal 100 dolarů na měsíc plus provize za fotky. Věděl jsem, že to je fakt málo, ale říkal jsem si, že fotek fotím hodně, takže třeba timhle zpusobem dostanu víc. Jenže, když jsem čekal na svoje fotky v magazínech, nebylo jich tolik. Otistkli jenom něco a dali prostor jiným riderům, aby zachovali obsah čerstvý. Takže první 3 mesíce jsem dostal jenom těch sto babek a nic víc. Bylo to zklamání. Neříkám, že ostatní z týmu brali majlant, ale rozhodně to nebylo zaplivanejch 100 dolarů. Začal jsem prodávat všechno, co jsem měl, abych nějak přežil.
Cookies
Česky
English
