RIDEUK INTERVIEW - LAHSAAN KOBZANapsal Tomáš Carda | 19.07.2013

Proč si se pak z Kansasu odstěhoval do San Diega?

Tou dobou jsem byl pořád zapálenej do závodění a moji sponzoři sídlili v San Diegu, takže mi tak nějak dávalo smysl se tam přestěhovat. Tak nějak stíhat všechny ty věci okolo závodění a moje máma měla v tomhle ohledu taky jasno, takže jsem se s mojí závodní rodinou, kterou jsem znal jenom chvilku, přestěhoval do San Diega. Bydlel jsem s nima skoro celou střední a bylo to fakt cáklý, odstěhovat se z vidlákova v Nebrasce do San Diega. První střední, kam jsem chodil, byla tak velká, že jsem do tý doby nevěřil, že tak velká škola může existovat. Když jsem přišel do třídy, byla  velká jak poloviny mý celý školy v Nebrasce a bylo tam 2000 děcek. V Nebrasce bylo 400 dětí v celý škole. Byla to fakt šílenost.

A kdy ses teda vykašlal na závodění?

Začal jsem na to kašlat, když mi bylo tak 16 možná 17, protože jsem se dostal do stádia, kdy mě nebavilo trénovat. Chtěl jsem jezdit prostě jen pro zábavu. Prostě jít na trailsy a dělat si co chceš, však víš co čem mluvím. Tak nějak jsem to přestal brát vážně. Občas jsem ještě jezdil na závody a dařilo se mi, ale v 17ti jsem věděl, že je prostě konec. V tý době se začalo mluvit o Olympiádě a můj teamovej vedoucí Mike Redman na mě tou dobou hodně tlačil. No a to jsem fakt nechtěl dělat, chápeš? Mám rád pohodu a užívat si srandu a tohle nebylo pro mě. Čím jsem byl starší, tím míň jsem chtěl závodit a soupeřit s někým. Když jsem byl malej, tak jsem chtěl pořád s každým ve všem soupeřit. Dneska je mi uplně jedno koho v čem porazím nebo neporazím. Nechci v ničem vyhrávat. Chci vyhrát v užívání si srandy. Pokud je něco v životě, v čem je třeba vyhrávat, je to v usmívání se a užívaní si srandy.

Takže když si skončil se závoděním, tak si se začal zaměřovat na street jo?

Jo je to tak. Já a Chad Kerly jsme závodili společně a byli jsme ve stejných týmech a jinejch kravinách. Oba jsme se ve stejnou dobu na to vykašlali a začli spolu chodit do skateparků. Chad měl rád víc parky a já měl víc rád street, ale stejně jsme vždycky jezdili spolu. Tak to všechno začalo. Nakonec jsem potkal moje dva doteď nejlepší kámoše na trailsech ulici pod mým starým barákem. Byl to Tammy McCarley a Albert Mercado. Byla to sranda, zrovna jsem si balil blunta na lavičce, nechtěl jsem bejt rušenej a hleděl jsem si svýho a Tammy, kterýho jsem v tu dobu vůbec neznal, ke mně přijel a na férovku mi říká: Dej mi pohulit! Řekl jsem si: Srát na to, jezdíš na kole, takže jseš můj kámoš. A o tom to vlastně celý je. Pokud si někdo užívá na BMX, tak jste automaticky kámoši. Tak by to mělo bejt a o tom to BMX je. Albert vlastně udělal prakticky to samý. Přijel ke mně na trailsech, komentoval naše ježdění a dělal ty nekrutější inverty. No a pak nás vzal na jeden backyard  a to byl jeden z nejlepších dnů mýho života. Viděl jsem poprvý jezdit Garyho Younga, Hoanga, Kyla Harta a další. Padaly tam fakt velký triky a já si tou dobou řek, že se to taky naučím.

Většinou když lidi skončí z bikrosem, tak začnou jezdit víc dirty a trailsy. Jakto že ty jsi skončil u streetu? Co tě na tom tak uchvátilo?

Bude to znít jako hrozný klišé, lidi to možná budou hejtovat, ale beze srandy …. Edwin Delarosa. Jsem si celkem jistej, že můžu mluvit za každý černý děcko, prostě když vidíte Edwina dělat někde 180 báro nebo cokoli jinýho řeknete si: To je týpek! Víš jak, když jsem vyrůstal, byli jenom dva černoši, který jezdili a to byl Shaun Butler a Edwin. Když jsem viděl Edwina a ten jeho styl, jezdit podobně jako se jezdí na skejtu ty dlouhý sérky na ulicích, bylo jasný, že to chci jezdit taky.

Krátce na to tě vykopli ze školy. Co se stalo?

No to jsem podělal. Pořád jsem kuli tomu na sebe naštvanej, protože beze srandy, já byl ve škole dobrej. Víš jak, protože jsem hodně závodil, tak jsem hrozně moc zameškal. Když jsem ale ve škole byl, udělal jsem všechny práce a byl jsem vždycky jeden z nejlepších. Vykopli mě jenom kuli docházce. No a v Kalifornii to chodí tak, že jakmile zameškáš 60 dní, tak automaticky jdeš a musíš si zopáknout ročník. No a já na ně: A proč jako? Vždyť mám všechny práce a procházím v pohodě, tak v čem je problém? Hej kámo víš co se mi stalo? Jednou jsem šel na street a zkoušel jsem over grind na railu a přední peg mi uklouznul a zaseknul se o stojnu toho railu. Úplnej zásek a dal jsem si kolenem největší ránu do představce. Nejdřív jsem si myslel, že jsem si ho vykloubil, protože se mi uplně vrátilo dozadu a já si říkal: Doprdle, tak tohle je špatný! Tak jsem tam tak 10 minut ležel a byla to šílená bolest. Pak jsem se zvedl a řekl jsem si, že se musim nějak dostat do nemocnice. Doktoři mi klasicky řekli, že to je v pohodě a že mám jít domu. Doma jsem leže 16 hodin v posteli v slzách. Kus chlapa v slzách, protože to byla bolest jako kráva. Další den jsem šel na dětskou pohotovost, protože mi bylo 17. Doktor jenom kouknul na tu nohu a povídá: Ou, tak tohle je kompartment syndrom. To je hroznej průser, když ti otýká noha tak moc, že zastavuje proudění krve a může ti ta noha až odumřít. Za dvě minuty už jsem byl na operaci. Pak jsem se probral s dvěma obříma drénama, který odváděly všechen ten sajrajt z kolena ven. Musel jsem pak mít dalších 5 operací v následujících šesti dnech. Byl jsem 7 dní v nemocnici..bez trávy, bez cigár, bylo to fakt tvrdý a trpěl jsem. Je pro mě těžký bejt bez cigára, když se opravdu bojim o svůj život.

Takže po všem tom závodění a pak ještě k tomu ten úraz, to je to, kuli čemu tě vykopli?

Jojo, v tu dobu jsem byl už hodně blízko 60ti absencím a pak jsem si podělal to koleno. Dostal jsem kuli tomu vyloučení dva dopisy, ale nečetl jsem je, protože jsem byl v nemocnici. Takže jsem pak šel do školy to nějak vyřešit. Přišel jsem tam o berlích a oni úplně s klidem: „Jste vyloučenej. Jestli chcete podat žádost o opětovné přijetí, přijďte mezi 12 – 17 hodinou. No a já jim na to řek: Víte co? Tak si tady všichni naserte! Já se uzdravim a budu do konce svýho života jezdit na kole. Tak přesně jsem jim to řekl, protože tak jsem to i cítil.