ALBION INTERVIEW - ROBBO - IN THE WOODSNapsal Šimon Čechura | 06.11.2015

Interview & Photography - George Marshall

 

Je zima. Většina lidí se schovává uvnitř, v teplých kancelářích, obchodech, továrnách nebo doma. Tady v Midlands, na míle daleko od bohatého jihu nebo charismatického severu leží mnoho opuštěných lesů, zapomenutých a nezajímavých. Pod mrtvou stříškou z bezlistých stromů spočívá samo ticho. Lze ale zaslechnout ruch, jakoby rýč zajížděl do hladkého jílu. To Robbo kope tvrdou zamrzlou půdu, čímž se mísí studený, vlhký pach jílu se zímním vzduchem. Jeho dřevěná násada od rýče září, vyleštěná hodinami tvrdé práce. Je sám, v tichosti, pohlcen prací. Opodál, vedle boudy postavené ze dřeva, vhodného spíš tak na spálení, klidně hoří a praská oheň obestavěný cihlami. Celý den neviděl Robbo živou duši, a pravděpodobně ani neuvidí, dokud se před soumrakem neodebere na deseti kilometrovou cestu do domácí vesničky. Semtam mu přijde pomoct někdo z dalších lokálů, povětšinou je ale sám. Jeho společností je husté bludiště asi sta skoků, klopenky, boule, odrazy, dopady, vše v lajnách, vše přikryté archy celtoviny, přezimující jako spící obři.

 

Po tři, po sobě jdoucí zimy, žil Robbo tenhle život v osamění, s do modra zmrzlými prsty a s vlhkem v botách. Byl oddaný svému úkolu - pracovat na spotu. Tenhle, jakoby zemědělský život, nedokáže moc lidí z komunity pochopit, natož ho mít rádo, či ho snášet. “Nechci vědět kolik dní jsem tady na tom strávil” říká s úsměvem, trochu rozpačitě, typicky pro jeho zvláštní povahu. “Po tři roky jsem neměl práci a chodil jsem sem pět dní v týdnu, celou zimu. Přicházel jsem vždy časně, kolem desátý a byl tu do tmy. Tenhle, poslední rok ale byla tvrdá zima. Stavím od svých 12ti let a tohle byl první rok, kdy jsem nemohl zajet lopatou do hlíny. Teď mi je třiadvacet (Interview z roku 2011 pozn. red.), takže kopu už dobrých 11 let. Asi to nikdy nezevšední.”, pokračuje v rozmluvě, zatímco sedíme u ohně uprostřed noci, schovaní v jeho lesním domově před lehkým deštěm. “V zimě jsem sem chodil navlečený ve třech trikách, dvou košilích, dvou mikinách a kabátu. Byl jsem tu celý den a jediné co jsem dělal, bylo kopání do těch zmrzlých bloků hlíny. Nicméně, zima je dobrý čas pro trailsy, nic se nejezdí a jen se staví nové lajny. Vždy už od května vymýšlíme nové věci, které zrealizujeme v zimě. Mám pocit, že většina lidí neví ani polovinu o tom, co to je jezdit trailsy. Kopu víc než jezdím, o dost. Myslím že tak 30% jezdím a 70% stavím. Většina dětí dnes jezdí 100%, a to je to, proč se stávají tak dobrými. Nemají na starost 100 skoků. Je to práce na plný úvazek, udržovat tohle místo. Lidi jezdící street, nebo park to mají snadné.” Přestane mluvit, vyndá ruku ven na déšť a pozoruje noční oblohu. “Mohlo by přestat pršet, nebo budeme muset spát v boudě… Můžeme spát blízko u ohně, to bude v pohodě.”

 

 

Když je v lese, držíc lopatu nebo krumpáč, jen hukot M1 může připomenout Thomovi ten zaneprázdněný, rychle běžící svět tam na druhé straně od lesa. Pro Robba je les nepostradatelné vytržení z života 21. století. “To je to nejlepší na trailsech, když jsi tady, nikdo neví že tu jsi. Jsi pryč od všeho. Miluju tu svobodu. Svobodu od všech těch životních starostí. To je důvod jména našich trailsů, Villij. Je to podle filmu o skupině lidí, kteří byli nešťastní z jejich životů v moderní společnosti a postavili si izolovanou vesničku uprostřed ničeho. Osvobozenou od okolního světa. Domnívali se, že sousedící les je plný monster, která zastaví lidi, když chtějí projít. Je to fakt mizernej film, domnívám se ale, že je to jako my, stavíme trailsy v lese, abychom opustili všechen ten bullshit a lidi tam venku. Když stavím, můj telefon je v batohu - stavím přece dopad. Taky miluju tu svobodu, postavit cokoliv chceš. Se svou hlavou a lopatou můžeš postavit prostě cokoliv. Můžeš postavit skatepark když budeš chtít. Nejsou v tom žádný peníze. Jen tvá námaha a trocha představivosti.”