Nac nac, Laguna, Tenerife
Skatepark Derby Storm se stal Roeyho druhým domovem. Bestwick, ke kterému mohl vzhlížet, a Storm, který byl jedním z nejlepším skateparků ve spojeném království, tvořili perfektní živnou půdu pro příští generaci anglických talentů. Kromě Bestwicka potkával Roey v tom objektu v průmyslové zóně v Derby další velkou in-spiraci. Když myslím na Storm, myslím na Nikiho [Crofta]. Roky jsem chodil do Stormu a jezdil s tím šílencem. Tehdy jsme byli oba mladí a nenasytní. Byli jsme tak nadšení do ježdění. Přes týden jsme víceméně každý den jezdili ve Stormu. O víkendech jsme se sbalili, cestovali po Midlands a jezdili v různých městech. Triky jsme se učili bok po boku, navzájem se hecovali, ale měli jsme každý jiný styl učení. Niki byl vždycky bojovník. Padal, zvedal se a zkoušel to znova, dokud se mu to nepovedlo. Já jsem jezdil, aniž bych se sebou bojoval. Mám pocit, že jsem nemusel nikdy nic zkoušet. Celý život mi ježdění přišlo velice přirozené. S motorkama to bylo to samé. Kamarád měl PW80ku, na které jsme řádili na poli, když nám bylo osm nebo devět. Jeho máma vždycky říkala: ‚Matthew, ty ses na té motorce narodil, vypráví mi s pokornou skromností.
Vzpomínám si, že jeden ze starších lokálů za mnou ve Stormu přišel říká: Ty to umíš všechno, že jo? Zeptal se mě, jestli umím wall tap, ale já jsem ho nikdy nezkoušel. Předvedl ho ve velkém stylu a řekl, že to mám zkusit. Při prvním pokusu jsem přistál na plošince a na druhý pokus jsem ho vrátil. Neuvědomoval jsem si, že to není normální, dokud mi to neřekl. Nikdy jsem nemusel zkoušet nové věci, prostě to přišlo samo. Nějakou dobu jsem se soustředil na triky a dělal takové ty šílenosti: flipwhipy, 360 hand planty, dokonce se o mě vědělo, že jsem zkoušel ten prapodivný frontflip. Ale dělat tyhle triky mi nikdy nepřipadalo přirozené nebo zábavné. Nikdy jsem v tricích nehledal strach nebo bolest. Musel jsem si uvědomit, že nemusíš dělat triky, abys byl dobrý rider.
S dokonalým parkem pár minut od domu a silným parťákem Niki Croftem uháněl Roeyho progres v ježdění mílovými kroky daleko za úroveň talentovaného klučiny, kterého jsem potkal na hudebním festivalu o několik let dřív. Byla jenom otázka času, než si toho svět BMX všimne. Můj první sponzor byla malá značka triček, co se jmenovala Local. Říkám sponzor, ale dostal jsem od nich jenom pár triček. Vzali mě na můj první Backyard Jam v Telfordu. Miloval jsem ty závody. Myslím, že v Bournemouthu jsem byl třetí v amatérech. Pamatuju si, že Ben Wallace byl druhý, a dívej se na něj teď - druhý na Dew Tour, žije svůj sen, určitě je v balíku, a dívej se na mě - na podpoře a bydlím u rodičů, říká mi a frustrovaně kroutí hlavou s očima v sloup.
No hander v drenážní jímce, Los Americas, Tenerife
Na Derby Backyard Jamu v roce 2003 jsem amatéry vyhrál, takže další rok jsem šel do profíků. Bylo mi 17, jezdil jsem na rámu Sputnic, neměl jsem sponzora na kolo ani nic takového. Za ježdění jsem nedostával žádné peníze. Stál jsem proti velkým jménům jako John Heaton, Bestwick, Ruben [Alcantara]… ti všichni tam byli. Večer jsme skvěle zajezdili v parku, ve kterém se další den závodilo, a měl jsem dobrou představu o tom, co pojedu v kvalifikaci. Abych byl upřímný, dělal jsem všechno, co jezdil Mike Aitken, kopíroval jsem ho. Jezdil jsem prostě 360 turndowny, wallride to whip a whipy přes doubly. Bestwick mi poradil, ať využívám celý park, že mám jezdit z jedné strany na druhou, tak jsem to dělal. Nebál jsem se, prostě jsem jezdil. Byl jsem lačný; ne po výhře, ale prostě po ježdění. Nemyslel jsem na všechny ty ridery, proti kterým jsem stál, užíval jsem si to.
Na domácí půdě se s kolem, které si koupil sám, pořád bez jediného platícího sponzora a ve věku 17 let kvalifikoval Roey jako šestý, líp než ošlehaní profíci jako Corey Martinez, Mike Escamilla a Taj Mihelich. V mojí finálové skupině byl Doyle. Někdo, nebudu ho jmenovat, mě ukecal na jednu pitomou lajnu, kterou jsem nedokázal odjet a skončil jsem 16. Byla to chyba, ale stejně jsem byl na větvi z toho, jak se mi zadařilo. Býval bych dopadl líp, kdybych prostě jenom jezdil… ale i tak jsem porazil Rubena, říká a nevěřícně kroutí hlavou.
Když jsem jel ten jam, absolutně jsem se s ničím nesral. Nikdo mě neznal, nikdo ode mě nic nečekal, já obzvlášť ne. Stejné to bylo na Bike Show na výstavišti v Birminghamu, kde jsem jezdil s Davem Mirrou sakra před stovkama lidí. Prostě jsem jezdil a ten tlak mě nijak nezasahoval. Potom za mnou Mirra přišel, potřásl mi rukou a řekl: ‚Dobrá práce.‘ Byl to jeden z nejlepších okamžiků mého života.
Na Backyard Jamu v Derby a po boku Mirry na Bike Show Roey obstál proti nejlep-ším riderům světa, takže nový život profesionálního jezdce už na něj mával. Měl příležitost stát se anglickým Chasem Hawkem nebo Mikem Aitkenem a věděl to. Cítil jsem, že můžu být lepší, a říkal jsem si, že když budu létat vysoko a jezdit trochu konzistentně, mohl bych se snad ježděním živit. Můj starý kámoš Gaz [Sanders] mě dostal do Mutiny Pro týmu a na nějakou dobu se věci daly do pohybu.
Grizz air, Santa Cruz, Tenerife
Jenomže to, že jsem byl tak úspěšný v Derby Backyard Jamu, mě změnilo; změnilo mi to pohled na ježdění. Po jamu jsem si uvědomil, že chci objíždět závody, a ke svému překvapení jsem zjistil, že toužím vyhrávat, zatímco předtím mi to bylo úplně u prdele. Sám jsem na sebe tlačil. Nikdy jsem se nedokázal vyrovnat s tlakem; rozhodilo mě to. Jel jsem Sheffield Backyard a byl jsem hrozně nervózní. V tréninku jsem moc nejezdil. Když přišla řada na moji jízdu, jeden z okolních takzvaných kámošů zakřičel něco o tom, že bych chtěl ojet moji mámu. Neměl jsem si toho všímat, ale spustilo to řetěz myšlenek, který jsem neměl pod kontrolou. Rozjel jsem se a minul footjam na samotném začátku jízdy. Odešel jsem z parku – měl jsem dost. Od toho dne jsem měl problémy jezdit před lidma. Vždycky jsem se pak bál, co si o mně budou myslet. Byl jsem pořád vystrašený a vyváděl sám sebe z míry. Pořád jsem měl hlavu v oblacích a příliš o všem přemýšlel.
Po Backyardu v Sheffieldu jsem jel na Metro Jam ve Vancouveru. Stalo se to znova. Prosral jsem to. Podlomil jsem se pod tlakem, který jsem na sebe dělal já sám. Odjel jsem trénink, ale kvalifikaci už jsem jet nedokázal. Vybavuju si, že jsem se snažil o triky, které nebyly můj styl, a nic jsem neodjel. Nebyl jsem sám sebou. Tehdy jsem nevěděl, jak být sám sebou, místo toho jsem se nutil do věcí, o kterých jsem si myslel, že je lidi ode mě chtějí vidět. Když si vzpomenu na dobu Derby Backyardu a Bike Show s Mirrou, uvažuju, kam jsem se mohl s ježděním dostat, kdybych byl sebevědomější, uspořádal si to v hlavě a prostě byl sám sebou...
Zatímco Roey byl odjetý v Austinu, majitelům Derby Stormu se zdálo, že skatepark nevydělává dost, dveře parku se zavřely nadobro a komunita, kterou park vytvořil, zůstala opuštěná. Pro Roeyho to bylo obrovské zklamání. Byla to další věc, o kterou nestál, a přidala se k jeho novému strachu z ježdění před diváky a zmenšujícímu se sebevědomí.
.jpg)
Opposite downside tailwhip, Laguna, Tenerife
Když byl park zavřený, Roeyho touha živit se kolem se začala vytrácet a stejně tak odhodlání jezdit. Jakmile ztratíte nadšení, začnete sjíždět z cesty. Začal jsem trochu pít a trochu kouřit trávu, abych to kompenzoval, no… popravdě jsem začal kouřit dost. Hulil jsem trochu i dřív, ne moc, ale potom jsem hulil v jednom kuse, protože to pomáhalo od špatných pocitů. Kolo mě ukrutně nebavilo. Na kole přece nejezdíš, aby tě nebavilo, ne? Dlouhou dobu to nebyla zábava.
Můj život je plný zklamání. Storm byla aspoň chyba někoho jiného. Většinou se zklamu já sám. Nechal jsem vůbec nejlepší práce, jakou si někdo jako já může přát. Dělal jsem asistenta sportovního marketingu u Monsteru. Byla to moje vysněná práce. Když jsem o ni žádal, makal jsem na staveništi. Na pohovor jsem šel přímo z šichty v pracovních botách a celý špinavý. Harry Main se za mě přimluvil. Další den mi volali, že to se mnou zkusí a že mám ten víkend jet na mezinárodní motokrosové závody do Holandska. Když jsem položil telefon, začal jsem brečet. Nikdy jsem nezažil takové emoce. Konečně něco pozitivního.
Vzhledem k mojí lásce k motokrosu, trávit čas se všema bikerama, ke kterým jsem vzhlížel, byl můj vysněný job. Když někdo vyhrál závod, musel jsem mu na pódiu dát plechovku Monsteru otočenou tak, aby logo bylo správným směrem. Vždycky chtěli vodu, takže jsem musel Monster vylévat, plechovky vyplachovat, plnit vodou a podávat jim je ve skrumáži, co byla kolem pódia. Někteří dokonce nechtěli ani vodu, takže prostě pili z prázdných plechovek.
Cookies
Česky
English
