THE ALBION INTERVIEW - MATT ROE: KLID PO BOUŘCENapsal Jakub Skupin | 29.01.2013

Gap to wallride, Tel Aviv, Izrael

Sledování závodů mě naučilo jezdit motokros, naučil jsem se sklouznout po hraně a podřadit na 100stopovém setu, vykládá Roey a jeho slova nabírají na tempu, až propuknou v pětiminutovou interpretaci toho, jaké to je projíždět trať na jeho stopětadvacítce, kdy se rty pevně sevřenými napodobuje zvuky motoru, očima dokořán otevřenýma hledí přímo před sebe a v předpažených rukách drží imaginární třesoucí se řídítka. „Miluju BMX, ale motokros je moje životní láska. Vášeň pro motokros mě vždycky odváděla od BMX, je to něco, co mě pronásleduje celý život. Abyste se mohli věnovat motorkám, musíte mít peníze a čas, takže jsem sáhnul po nejbližší alternativě, což je BMX, a abych byl spravedlivý, je to zrovna tak skvělé.

Chodit na závody a tak, mysleli byste, že taková práce je sen, ale nebyla. Během týdne jsem měl za úkol projít všechny evropské časopisy a naskenovat každé logo Monsteru, to bylo samo o sobě práce na plný úvazek. Nakonec jsem pracoval sedm dní v týdnu. Nezbýval mi žádný čas na BMX nebo na motokros, pomalu jsem zapomněl jezdit. Byla to hrozně osamělá práce. Vždycky jsem byl spíš plachý, ale pro tenhle job člověk musel být sebevědomý a arogantní a musel umět líbat zadky, víš, co myslím? Nehodil jsem se na to. Zase jsem si připadal, že se snažím být někdo jiný. Vydělal jsem docela balík, ale co z toho, když nemůžeš jezdit a dělat, co miluješ? Nebyl jsem šťastný. Jednou ve tři v noci jsem jel k domu, kde bydlel šéf, laptop a scanner jsem mu nechal ležet za domem a napsal jsem mu: Končím‘ A bylo vymalováno.

 Když se za tím ohlédnu, že jsem odešel z té práce, je další příklad, jak zklamu sám sebe a promarním příležitost… to je můj životní příběh, říká otevřeně. Máme to v rodině. Strýc byl skvělý gymnasta. Byl známý tím, že do gymnastiky uvedl styl. Dělal všechno ladně. Ale nikdy neměl touhu vyhrávat. Skončil třeba schválně druhý, takže se v tom nikdy nedostal dál. Táta hrával za Notts County, byl dobrý fotbalista, hrál ve středu pole. Zlomil si nohu a to mu ukončilo kariéru dřív, než měl šanci dostat se na vrchol. Děda Peter, předtím než začal dělat horníka, byl úžasný pianista. Nikdy nebral lekce klavíru, neuměl noty, ale dokázal zahrát melodii, kterou předtím jenom jednou zaslechl. Když byl mladší, hrával v hospodách. Neuspěl jako muzikant, tak místo toho musel na šachtu.

Vydělal jsem docela balík, ale co z toho, když nemůžeš jezdit a dělat, co miluješ? Nebyl jsem šťastný.

Zatímco Roeyho od BMX rozptylovala práce u Monsteru a láska k motorkám, jeho kamarád Niki Croft vystoupil z jeho stínu a stal se z něj jeden z nejznámějších riderů ve spojeném království. Nějakou dobu plnil Niki stránky všech časopisů a měl výraznou sekci na DVD Brighton Ain’t Ready. Zeptal jsem se Roeyho, co se mu honilo hlavou, když viděl, jak se jeho mladšímu kámošovi tak daří. Trochu jsem žárlil, chtěl jsem být při tom a užívat si to všechno po jeho boku. Jsem na něj pyšný za to, jak daleko to s ježděním dotáhnul. Na nějakou dobu si zažil ten úlet. Dostal se pryč z Nottinghamu a tím to bylo. Přestěhoval se do Hastingsu a najednou byl mezi lidma jako Bas Keep a Lacey. Každý den byl točit a fotit fotky. Já jsem natáčení vždycky nesnášel.

Toboggan, zřícená budova, jih Tenerife

Část úspěchu riderů jako jsou Aaron Ross nebo Corey Martinez je jejich ochota a profesionální přístup k tomu, že jsou na očích. Naopak pro Roeyho je to něco, co přijímá jenom s odporem. Fráze fotka to nevystihne je časté klišé ve světě BMX, ale v Mattově případě je to skutečně pravda. Roey má unikátní styl, který je neviditelný pro objektiv foťáku, a nejlepší je, když ho člověk vidí na vlastní oči. Houpá se a vlní po zemi, zadek kola klouže a zatáčí, je neustále na hraně smyku. Předvádí umění pumpování holé země, techniku, kterou se naučil v motokrosu, záhadnou schopnost, která je možná vysvětlením, jak dokáže přijet k rádiusu téměř bez rychlosti a vyletět přes dva metry vysoko. Stejně, jako je jeho styl jedinečný, je taky spontánní. V polovině případů ani on neví, co bude dělat, jednoduše vyletí do výšky a dělá, co mu v tom okamžiku přijde přirozené. Může se stát, že cestou z wallridu se sám od sebe neplánovaně objeví perfektní turndown, a on potom přistane s překvapeným úsměvem. Potom musí bojovat sám se sebou, aby zinscenoval ten spontánní okamžik znovu pro fotku. K vlastnímu zoufalství v tom boji často prohraje, takže je foťák jeho nejnenáviděnější vynález.

Chápu Roeyho nenávist k focení líp než většina. Tři roky jsem měl jeho jméno na svém krátkém seznamu jezdců, se kterýma jsem fotil. Byly to tři roky frustrace, neplodných víkendů, vzkazů bez odpovědi, defektů, smůly a jenom hrstky fotek. Během zimy v minulém roce jsme naplánovali trip do izraelského Tel Avivu, města, kde nikdy neprší. V podvečer druhého dne začalo pršet. Bouřka trvala pět dní, 40% ročních srážek, co v Tel Avivu spadnou, napršelo za ten jediný týden a usychalo až ten den, kdy jsem odlétal domů. Silnice se mění v řeky… proč se mi to děje? ptal se mě, jak si vzpomínám, jednoho večera, zatímco jsme se schovávali před bouřkou a jedli falafel. O pár týdnů později jsme to zkusili znova, tentokrát na pět dní v Londýně, a zase jsme dopadli tak, že jsme byli zavření vevnitř a sledovali déšť tříštit se o okno. Jsem prokletý. Někdo nebo něco tam nahoře je proti mně, řekl mi a já jsem mu začínal věřit.

Během toho promočeného týdne v Izraeli trávil Roey dlouhé večery jako trosečník v hostelu a povídal si s Bradem Simmsem, který byl náhodou v Tel Avivu ve stejnou dobu. Matt poslouchal Bradovy historky o krvavých prostěradlech, polských pannách a ozbrojených kolumbijských ganzích. Za ten týden jsem viděl v Roeym patrnou změnu, zdálo se, že má na ježdění staronový pohled, který jsem v něm neviděl už hodně let.

Matt poslouchal Bradovy historky o krvavých prostěradlech, polských pannách a ozbrojených kolumbijských ganzích.

Když jsme byli v Izraeli, něco mi v hlavě docvaklo. Byl jsem tam tři týdny, z toho dva týdny na vlastní pěst. Bylo tam dost času na přemýšlení. Přemýšlel jsem o svojí nádeničině doma. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že jestli něco neudělám teď, mohl bych tu práci dělat do konce života. Pak jsem myslel na Brada. Říkal jsem, že to je někdo, kdo opravdu žije svůj sen, prostě s kolem objíždí svět a užívá si života. Setká-ní s Bradem bylo inspirující. Řekl jsem si, proč nevyužít, co mám? Chlapi z práce na staveništi by dali cokoliv za takovou příležitost, jakou mám já. Je mi 26 a konečně mě znova něco žene, abych jezdil a někam to dotáhnul. Mám znova to nadšení. Chápu, co je potřeba, když je člověk na očích, a jak je to důležité, když se chce ježděním živit. Už vím, že mám na výběr buď zájem médií, nebo staveniště.

Chápu, co je potřeba, když je člověk na očích, a jak je to důležité, když se chce ježděním živit. Už vím, že mám na výběr buď zájem médií, nebo staveniště.

Další člověk, který mi vážně změnil pohled na ježdění, je Robbo [Thomas Robinson]. V minulém roce jsem s ním hodně jezdil. Je mladší, než já a absolutně se nesere s tím, co si kdo o něm myslí. Jezdí pro sebe… Robbo je dobrý kluk, teda akorát neumí pít,“ povídá a směje se.

Roey dal výpověď na staveništi přes telefon v hostelu, ještě když byl v Izraeli, a hned po návratu domů dal na prodej motorku. S nadšením jsme chtěli vyždímat co nejvíc z jeho nové motivace, tak jsme naplánovali trip na ostrov Tenerife jako útěk před Roeyho smůlou. Za první týden jsme nenafotili moc fotek, ale jezdili jsme celý den každý den a užili jsme si suché počasí a hojnost skateparků a spotů. Pobyt v Tenerife mi hodně pomohl si vzpomenout, o čem ježdění ve skutečnosti je. Sledoval jsem, jak místní společně jezdí, pořád se smějou, s ničím si nelámou hlavu a jenom si užívají ježdění takové, jaké je, a proto, jaké je. Připomnělo mi to časy ve Stormu s Nikim. Tady v Tenerife jsem se nenechal rozhodit tím, že jsem jezdil před lidma. Věděl jsem, že to musím překonat. Až teď si uvědomuju, jak moc mě ten den v Sheffieldu poznamenal. Do hajzlu s minulostí.

Tyreslide na hlavní silnici, Los Americas, Tenerife

Pod slunečnou oblohou a v dechberoucí kráse Tenerife se Roeyho sebevědomí začalo den po dni vracet. Po večerech mluvil o cestování, podnikání tripů, shánění nových sponzorů a chopení se poslední velké příležitosti pro jeho kariéru v BMX. Tento rok se do toho dostanu a znova se do toho pustím. Nebudu se srát, klidně půjdu na závody – pořád mám v sobě dobrý třišede whip. Udělám, co bude potřeba, abych se ježděním slušně uživil… kde je vůle, tam je cesta. Prostě se do toho chci dostat.

Tento rok se do toho dostanu a znova se do toho pustím. Nebudu se srát, klidně půjdu na závody – pořád mám v sobě dobrý třišede whip.

Jak mluví o tom, že se do toho pustí a že se do toho dostane, ptám se Roeyho, kam přesně se chce dostat. Abych byl upřímný, nevím, do čeho jdu, mládenče, říká se spokojeným úsměvem. Mám zpátky vášeň a sebevědomí. Právě teď jsem prostě šťastný. Toužím jenom cestovat, potkávat lidi, mít nové zážitky, jezdit a být sám sebou. Kdo ví, co se stane. Podívej se na Bestwicka, BMX ho neživilo, dokud mu nebylo 28, chvíli trvá si to všechno srovnat. Prostě chci, aby mi příležitosti přestaly prokluzovat mezi prsty a vrátit se k tomu nejdůležitějšímu – užívat života.

Během toho posledního týdne na Tenerife se mlha zvedla a naše smůla a myšlenky na prokletí přišly k ráznému konci. Roeymu se podařilo překonat strach z mediálního zájmu a pořídili jsme tolik fotek, že by zaplnily 20 nebo i víc stránek tohohle časopisu. Je to úspěch, který doteď považoval za nemožný, vždycky od toho dne v Sheffieldu. Ať je to jak chce, tohle je jasné znamení, že Roey skutečně nechal minulost za sebou a je připravený začít nový příběh v životě jednoho z nejvíc přiro-zeně nadaných a stylových riderů téhle země – jenom doufám, že je to příběh, který začíná líp, než tenhle.