Dojeli jsme na předměstí Cullmanu. Na začátku míjíme dřevěné bílé domy, některé s vlajkou konfederace. Vypadají nedotčeně. Do výhledu vstupuje kostelní věž, která dominuje obloze. Konstrukce je poničená a sotva stojí. Na vrcholku věže je lehce ohnutý kříž. Když se blížíme ke kostelu a centru města, okolí se dramaticky mění v úplnou zkázu. Pojišťováci vyzbrojeni kapesními foťáky dokumentují škody, helikoptéry lítají nízko nad hlavami…
Všechny cesty vedoucí do oblastí, které byly přímo zasaženy tornádem, jsou opět uzavřeny policií. Zaparkujeme a jdeme tichou boční ulicí do obytné oblasti a jen mlčenlivě zíráme okolo. Nevědomky jsme obešli policejní zátarasy a nacházíme se v srdci oblasti zasažené tornádem. Zpočátku váhavě, s foťákem v batohu, procházíme ulicí plnou rozpadlých domů a trosek. Nevím, jestli bychom tady měli být, necítím se tu moc dobře. Říká Seth, zatímco tlačí kolo. Míjíme první lidi a všude okolo je cítit ironický klid a sounáležitost. Každý, koho potkáváme, pokyvuje nebo mává. Osloví nás starší paní. Jste odtud, kluci? Ptá se starostlivě. „Ne, Já jsem z Harstelle. Slyšeli jsme, že to tu bylo dost zlé, tak jsme si řekli, že se přijedeme podívat, nevadí vám to? Odvětí zdvořile Seth. Ne, už jsme v pohodě. Sám Velký Bůh nás zachránil – jen co je pravda. Lidé, kteří bydleli naproti přes ulici, nepřežili. Bůh jim žehnej.
Vytahuju foťák z batohu a začínám fotit pár nepříjemných snímků, zatímco se blížíme směrem ke křižovatce, kterou střeží Hummer americké armády. Na rohu zůstal stát jediný osamocený dům, omlácený a obklopený spadlými stromy. Jdu blíže k Hummeru, abych si ho vyfotil. Pane. Promiňte, pane. Tady nemáte, co pohledávat. Žádné fotky. Zaštěkal na mě kdosi z Hummeru, podle hlasu nejspíš někdo od námořnictva. Říkám mu, že jsem z Londýna, načež mi bizarně potřásl rukou. Tak si to tady ještě vyfoťte a prosím, opusťte oblast, stále jsou tady pohřešováni lidé, tahle zóna je uzavřená. Můžou tady být jen místní. Děkuji.
Cestou zpět do Harstelle, kdy míjíme staré farmy, nespočet kostelů, staré dřevěné benzínky a obytné přívěsy, je jedna věc jasná – tohle je opravdový Deep South. Sethova domovina má daleko k námořnickým tetováním a svobodomyslným názorům Austinu a ještě mnohem dále ke kulturním centrům, jakými jsou LA nebo NY. Tohle je Bílá Amerika, hluboko v biblickém pásmu; nebe pro tvrdě pracující, křesťanský, bílý lid, kde se toho příliš netoleruje. Začínám uvažovat, jaké to mohlo být, vyrůstat tady jako potetovaný, punkový BMX rider, vyčnívat z davu a být sám za sebe. Všechno to začíná, když jdeš na střední, to si vybíráš svou cestu, ať už si to uvědomuješ nebo ne. Máš dvě možnosti, buď budeš hrát baseball či fotbal a učitelé ti dají pokoj nebo si vybereš možnost druhou – být odlišný, odpadlík, feťák. Je to buď to, nebo ono. Pamatuju si, když mě učitel ve třeťáku donutil postavit se před celou třídu a přitom říkat: Všichni se podívejte, co má dneska Seth na sobě, aby se mi ostatní mohli smát, protože jsem měl Airwalky, což byly skatové boty, ustřihnuté kraťasy a batikované tričko. Učitelé říkali, že mi bylo souzeno stát se grázlem, jen proto, že jsem si vybral jinou cestu, než kterou se vydali ostatní. Ve větších městech se toho dělo daleko víc, co se týče muziky a umění, tady na venkově se na to nahlíželo s opovržením. U nás jsi musel být tvrdý chlap, makat, hodiny se potit a pak jít domů a starat se o děti. Lidi tady nevidí žádnou jinou možnost a nedochází jim, že v životě může být i něco víc, než jen práce a vychovávání dětí.
Poslouchat Sethovo vyprávění o feťácích posedávajících u něj před domem mi v téhle mírumilovné krajině přišlo poměrně zvláštní. Je tady hodně výroben metamfetaminu. Dva baráky kousek odtud letos vyhořely – byly to laborky na výrobu. Lidi nechápou, že brát tohle svinstvo není jenom přechodná fáze, jednou s tím začneš a jsi vyřízený. Jednu dobu naše rodina pronajímala dům, ale museli jsme nájemníky vykopnout, jelikož vařili v kuchyni metamfetamin. Je to jednoduché na přípravu. Většinu potřebných věcí seženeš klasicky v krámě. Za nedlouho se tam tihle lidi vrací se sešlým výrazem ve tváři, bez zubů a v krámě jim už nic neprodají. To ale není žádný problém, oni rychle přijdou na nějaké jiné ingredience a jedou si dál, tohle nemá konce.
Cookies
Česky
English
