Před více než deseti lety měl Seth v Propsech přelomové bio, ve kterém byl jako mladý kluk zpovídán v té době ještě neznámým Corym Martinezem sedícím na sekačce na trávník. V té době jezdíval Seth s přilbou s nálepkou Ježíše a měl na hlavovce vyškrábaný nápis Christ is King a taky tetování na paži Jesus is the only way to life. Nechal sjem si to tetování zakrýt, protože bylo prostě špatně udělané. Nemá to nic společného se ztrátou víry nebo něčím podobným. Tou dobou jsem chtěl, aby si lidi všimli toho tetování nebo nálepky Ježíše, protože jsem chtěl, abychom si o tom pokecali. Když se zpětně ohlédnu, nejsem si moc jistý, jestli se mi má tehdejší křesťanská image zamlouvá. Lidi tady v Alabamě se tím snaží vybočovat z řady, myslí si, že jako křesťan jsi nadřazený, něco jako – já jsem lepší než ty, protože mám Boží přízeň. Ale teď, když se za tím ohlídnu, toho i lituju. Takhle se to prostě v Alabamě dělá. Roztrubujeme o sobě, že jsme křesťané. Místní se každou neděli vyparádí do kostela a chtějí, aby si toho ostatní všimli, jen pro svůj dobrý pocit. Ale kdysi mi pomalu začalo docházet, že nemusíš žít okatě podle křesťanských pravidel, abys mohl vyznávat Boha. Kdysi jsem si myslel, že ta pravidla byla Boží, ale ne – jsou náboženské. A myslím si, že je to chyba člověka – ten zničil podstatu náboženství. Každý pravidelný návštěvník kostela tady v Alabamě daruje deset procent svého výdělku církvi. V Bibli se píše, že bys měl použít část svého bohatství k pomoci ostatním. Církev to otočila ke svému prospěchu, aby vymámila peníze od lidí. Vidíš tu chudé lidi chodící do drahých kostelů, kteří si myslí, že jejich peníze pomáhají Bohu. Pak si můžeš všimnout kazatelů. Mají nejlepší auta a nejluxusnější domy široko daleko. Já dávám deset procent všeho, co vydělám na charitu a do kostela sem už nechodím.
Když jsem vyrůstal, cítil jsem, že je tu něco víc. Snažil jsem se to najít. Teď ale můžu sedět na zahradě, koukat na nebe a vím, že tu něco je. Nepotřebuju chodit do kostela, abych to tam získal. Řekl bych, že víra mi dodala jistotu v ježdění. Myslím si, že každý je tu z nějakého důvodu. Bible mě naučila být dobrým člověkem nebo se o to alespoň snažit a věřit, že se o tebe někdo stará.
S Bohem za zády začal Seth cestovat napříč Amerikou po závodech, vyčnívajíc z davu svým stylem, který získal díky nočnímu streetování v Alabamě. Na svém prvním závodě jsem skončil čtvrtý v amatérech a o pár týdnů později mi volal kámoš, že mám v novém Ride US fotku fakie barspinu přes celou stranu. Pomyslel jsem si – dostal jsem se až do časáku, možná ze mě nakonec něco bude. Devět měsíců na to mi volal Mat Hoffman.
Život alabamského odpadlíka se měl brzo změnit. Sedmnáctiletý Seth byl na krajíčku své dlouhé kariéry pro ridera a na startu jednoho z nejdelších a nejvěrnějších sponzorství v historii Freestylu. Když jsem se dostal do Hoffman Bikes, cítil jsem, že to bylo něco, co jsem musel udělat. Hoffman bikes byla The Company. Měli tým snů: Butcher, Rooftop, Taj Mihelich a Chad Kagy. Rok na to všichni odešli a já si říkal – měl bych zůstat, co se to děje? To bylo před jedenácti lety a já pořád jezdím za Hoffman Bikes. Lidi se mě vždycky ptají, jestli jsem někdy uvažoval o ježdění za někoho jiného, o firmě, která by mě více posouvala vpřed. Pokaždé odpovídám: Ale no tak, vpřed se posouváš jen sám. Pamatuju si, co pro mě znamenal Mat v sedmnácti a od té doby se na tom nic nezměnilo. Vím, že už nemá ve firmě takové postavení jako kdysi, ale vše jde skrz něj. Byly tu různé fámy, že Mat prodal firmu Taiwancům a už s ní nemá nic společného, ale to jsou jen řeči. Hoffman mě vždycky podporoval, nesejde na tom, jestli pro mě mohli udělat víc nebo měli udělat míň… Myslím si, že je důležité být loajální. Chápu, že u obyčejné konvenční práce se staráš jen sám o sebe a děláš to, co je nejlepší pro tvou peněženku, ale BMX je jiné. Pokud jako rider proplouváš různými sponzory a honíš se za každou pencí, tyhle pence ti časem budou k ničemu. Uznání je to nejvíc, co můžeš v BMX získat.
Cookies
Česky
English
