Za úsvitu minulého desetiletí svou osobitou směsicí kreativních sérek, nezadržitelnou rychlostí a neuvěřitelným ovládáním kola způsobil Steve Hamilton levou zadní převrat ve streetovém ježdění. Tehdy to bylo o velkých zábradlích a drsných gapech, Joe Richovi a Jimmym Levanovi. Tak to bylo do doby, než Hamiltonovy kusy na předním kole a flatlandová geometrie ve spojení s jeho bizardními skidy, bonky a slidy otevřely dveře zcela novému stylu streetu, jehož vliv je dodnes patrný. Ale pak, stejně rychle, jako se na scéně objevil, zmizel z radaru BMX a tak tomu bylo po několik dalších let.
Potom se někde z přívalu zavádějících a spekulativních fám začal znovu vynořovat na povrch Stevenův obličej. Na internetu se začala znovu objevovat jeho videa. Edity plné psychedelických barev a zmateného zjevu začaly malovat obraz Hamiltona, který byl velice vzdálený mladistvému, čistě oholenému inovátorovi začátku tohoto tisíciletí. Když se nyní vynořil tento nový Steven, diskutuje se po celém světě o příčinách tak dramatické změny.
Je známo, že tvůrčí mysl si pohrává s objekty, které miluje a to je rozhodně pravda v Hamiltonově případě. Ale kreativní duše nebývají čisté a zdá se, že tento revolucionář je živým důkazem, že hranice mezi géniem a šílencem je tenká.
Slova a fotky: STEVE BANCROFT
Originál publikován v: THE ALBION ISSUE 1
Překlad: TOMÁŠ KRATĚNA
Je mi jasné, že stojím před dveřmi jeho bytu, protože jsou jediné bez čísla. Je to jednoduchá vyřazovací metoda. Jsou na samém konci potemnělé, plísní zapáchající chodby. Zaklepu zvesela třikrát rychle po sobě. Ťuky ťuk! Žádná reakce, nikdo neotvírá. Stojím 30 vteřin sám v chladném prostoru a čekám. Klepu znovu. Tentokrát chatrným, jinak nevýrazným dřevěným dveřím nadělím čtyři stupňující se zaklepání, která značí pozitivního a dobře naladěného návštěvníka. Ťuky ťuky ťuk! Ostrý zvuk se rozléhá mezi holými zdmi a prostupuje husté ticho úzké chodby. Zevnitř je slyšet tlumené zvuky, možná je to člověk, možná ne, těžko říct. Haló řeknu nahlas tónem, jako bych říkal: Zlato, jsem doma. Trvalo mi celý den, než jsem se dostal do Columbusu v Ohiu, kde žije, a je úleva konečně dorazit do cíle. Zakřičím své jméno. Žádná odezva. Jsem fotograf z Anglie, psali jsme si emaily. Ozve se šoupavý zvuk; takový, jako když se odsunují věci z cesty, papíry přehazují bokem.
-2.jpg)
Západka cvakne a dveře se otevírají pomalým cukavým pohybem, jak jsou silou nuceny překonat stará trika a hromady nevyžádané pošty. Otevřou se jenom do půlky a zpoza nich nesměle vykoukne sám jediný obyvatel bytu. Oči má tmavé a prázdné, obličej sešlý a vyzáblý, rty svraštělé a popraskané a já zprvu znejistím, zda jsem na správné adrese. Jména ulic a čísla domů odpovídají, ale zdráhám se uvěřit tomu, že to, co stojí přede mnou, je ta mladá duše, která bez větší námahy převrátila streetové ježdění vzhůru nohama ani ne před pouhými deseti lety.
Cookies
Česky
English
