Nastane nepříjemné ticho; první z mnoha, která budou následovat v příštích podivných dnech strávených v jeho společnosti. Snažím se být pozitivní a tak nabídnu ruku a představím se. Přestože mi psal ani ne před 24 hodinami – potvrzoval adresy a časy příjezdu – zdá se, jako by mu ani v nejmenším nebylo známo, kdo jsem a proč jsem přijel. Připadá mi, že musím mluvit už půl hodiny, přesto pořád stojím venku na chodbě a nedostává se mi žádné zjevné odezvy, zatímco on chladnýma tmavýma očima pořád zírá zpoza dveří. Nezmění se to, dokud gestem nenaznačím, že bych mohl jít dál, neudělám krok vpřed a nepootevřu víc dveře, on se neprobere ze stavu podobného transu a neustoupí, aby mě vpustil dovnitř.
Ve svém plandavém vlněném plášti, vytahaných kalhotách a nezavázaných botách se sune ode dveří do kuchyně. Jdu za ním a oněmím, když se rozhlédnu po místnosti a spatřím hory páchnoucího nádobí, přetékající pytle s odpadky a do kup navršené hnusné a špinavé sesvlačované krámy.
Na linu je rozlito něco, co mi lepí boty k podlaze a vydává nepříjemný zvuk pokaždé, když zvednu nohu, a nikde v dohledu není čistá plocha. Tohle je můj byt, mumlá a pobízí mě do pokoje. Máš rušný život, co? odpovím ve snaze nedat najevo pozdvižení tou špinavou bídou, ve které přebývá.
-4.jpg)
Obývák je temný a podlaha je poseta... věcmi. Nazval bych to odpadem, ale to by nebylo přesné. Není to jenom odpad. Jsou tu staré fotografie, namátkou nějaké kresby, plechovky od piva, rostliny v květináčích, starý rám Schwinn Joey Garcia, videokamery, obaly od CD, zdroje od notebooků, oblečení, kusy hadrů, polštáře, boty bez druhých do páru a celá spousta dalších nahromaděných nesmyslů. Tvůrčí mysl je rušná mysl a v tomhle pokoji je rozhodně rušno. Rád bych to nazval organizovaným chaosem, ale tak to není – je to jenom chaos.
Uklidil jsem ti místo, utrousí skřehotavým hlasem a nedotaženým gestem ukáže k napůl odklizenému místečku na sedačce. Jé díky... příliš laskav... vážně jsi nemusel, pronesu bez dechu, ale velmi nahlas. Nemám strach, že by můj sarkasmus dosáhl druhého konce místnosti, protože pokoj je vyplněn velmi hlasitým a velmi černým hip hopem. Díky, řvu ve snaze překřičet ten rámus. Co? zní jeho odpověď. Díky, křičím znova a ukazuju na 3 čtvereční stopy uklizeného gauče. Co? znova odvětí stále neschopen mě slyšet. Takováto nefunkční výměna slov bude příběhem příštích několika dní. Steven má jakési nutkání ohledně hlasité hudby a je v tom neústupný, což věci ztěžuje a každá věta je utrpení. Když je doma – což je v 99% jeho času – hudba je nahlas. Není to vždycky špatná hudba, popravně některou jsem si hned oblíbil, některá je opravdu skvělá, ale je jedno, co hraje, ta vytrvalá neústupnost bez oddychu vás po chvíli zmůže. Konverzaci to bolestně ztěžuje a spánek docela znemožňuje. I v tiché místnosti není lehké zachytit smysl ve slovech, která vypustí z úst, ale když je puštěná hudba, skoro nemá cenu se o to snažit.
Ta hudba by dávala smysl, kdyby mluvit nechtěl. Neprostupná stěna hluku by byla jedinečný způsob, jak zabránit návštěvě pokládat zvědavé otázky. Ale v tomto případě to tak není, on si opravdu chce povídat od začátku je mi jasné, že k němu nechodí moc lidí nebo vůbec nikdo, dokonce bych řekl, že za poslední měsíce jsem v tomto bytě jediný host a má společnost ho těší. Když naznačím, zda by mohl hudbu trochu ztlumit, zavrtí jenom hlavou, a když už mě přestane bavit každou větu pětkrát opakovat a naklánět se blízko k těm ústům, abych mu rozuměl, ztiším ji sám.
Cookies
Česky
English
