STEVEN HAMILTON - THE ALBION INTERVIEWNapsal Tomáš Carda | 02.05.2014

Sedí shrbený ve svém křesle v rohu potemnělé místnosti obklopený ve všech směrech drahocennými památkami a podává mi fotky, které leží všude kolem, abych si je prohlédnul. Pohybuje se a mluví vždy velmi pomalu, bojuje se spojováním slov do vět, nabízí mi ke čtení poznámkové bloky a pivo k pití. Pivo mi přijde vhod, na tohle jsem nebyl připravený, tušil jsem, že Hamilton bude trochu mimo, ale nebyl jsem připravený, že uvidím takového zchřadlého a osamělého muže. Pivo přijde vhod.

Když jsme chystali první vydání The Albion, sešli jsme se a nadhazovali nápady, že musíme podniknout něco s Hamiltonem. Ta velká hádanka mě přitahovala. Po tak energickém začátku kariéry docela náhle zmizel a strávil několik let vústraní, ale teď začal vypouštět na internet slibná videa. Zdálo se, že ustupuje od šíleně zmatených vizuálních úletů, a vypadalo to jako příslib návratu zajímavého ježdění. Slyšel jsem příběhy o drogové závislosti, příběhy o poškozeních mozku způsobených zraněním hlavy po tom, co ho někdo zmlátil na večírku, příběhy o jeho homosexualitě a celkové přihřátosti. Kruci, toužil jsem vyslechnout skutečný příběh jednoho z nejzajímavějších jezdců posledních deseti let. Chtěl jsem znát pravdu. Zajímalo mě, jak někdo může tak upadnout, když se těšil takové přízni, a nejvíc ze všeho mě zajímalo, jestli to vůbec sám považuje za úpadek. Poslal jsem mu tedy email a po nějaké době jsem dostal odpověď, která říkala, že souhlasí a chtěl by vyfotit nějaké fotky a mít rozhovor v novém časopisu. Takže tady jsem, popíjím a tvrdnu v jeho bytě v docela chladném Columbusu ve státě Ohio ve 3.30 v noci.

Probudím se a připadá mi, že spát jsem šel před 20 minutami. Závěsy jsou pořád ještě zatažené a místnost je stále tmavá, ale připadá mi, že venku by mohlo být světlo. Hamilton sedí pořád ve stejném křesle jako v noci, usrkává z litrové petky pivo a zírá docela znepokojivým způsobem mým směrem. Pivní spánek není nejlepší druh spánku, ale bylo jasné, že v tomhle bytě je to jediný druh spánku vnabídce. Zakřičím: Dobré ráno, a po pouhém několikerém opakování dostanu kývnutí jako odpověď. Přestože má na sobě stejné šaty jako předtím a sedí na stejném místě, jsem si jistý, že křeslo někdy během noci opustil, protože jedna z kotlet mu zmizela z tváře. Je brzo, před devátou. Otevírá další litrovku, očividně rád pije. Je mi jasné, že je brzo. Bolest očí mi říká, že je brzo.

Snídani vynecháme. Mám pocit, že snídani vždycky vynechává. Je příjemné být venku v denním světle a pryč ze společnosti věčné hudby a špíny. Koupíme si kávu. Jedu na jeho náhradním kole a chceme jít něco vyfotit. Je chladno, ale není to tak hrozné, asi dva nebo tři stupně. Na zemi je sníh, ale není čerstvý a z větší části je už odklizený. Neujedeme ani blok od jeho bytu a zastavuje u budovy z neomítnutých cihel. „Můžem fotit tady,“ pronese. Fakie wallride, říká a ukáže na část zdi, před kterou je minimální nájezd. Podívám se na něj s otazníkem ve tváři a napůl čekám, že řekne: Dělám si srandu, pojďme vyfotit pedal slide na zábradlí, ale to se nestane. Myslí to vážně a chce, abych mu vyfotil fakie wallride ve výšce jedné stopy na cihlové zdi. Odjede to na druhý pokus, strašně nečistě. Potom zadá nose bonk na stejném místě a opět se mu to daří na druhý pokus a opět je to bez špetky stylu. Jedeme dál, a ačkoliv to byl první spot dne, snažím se přes to přenést a doufám, že se mi to celé jenom zdálo a nestalo se to.