.jpg)
Máma to vždycky brala s největším klidem, když u nás někdo přespal. Podnikali jsme takové vánoční tripy s [filmařem] Wadem Youngem a vždycky přivedl někoho s sebou, tak jsem poznal [Mika] Hodera a spoustu dalších lidí. Máma je hrozně pohodová, chápe, jak to funguje, já jsem taky pořád u někoho přespával.
Tuhle naprostou pohostinnost mají asi v rodině, předpokládám, že to berou jako normální věc. Než jsem přijel, vypral povlečení, ve kterém jsem pak spal – to se mi stalo vůbec poprvé. Většinou mi předhodí spacák, který jinak používají jako podložku při spravování kola. Jedenkrát mi dali dokonce jenom náruč utěrek. Ptám se Garretta, jaké bylo vyrůstat v Toms River – takový název mně, jelikož pocházím z Yorkshire, zní idylicky. Jsem zvyklý spíš na Grimesthorpe nebo Grimsby, Toms River mi zní jako dětská atrakce v Disneylandu.
Místní trailsy jsem měl rovnou naproti domu, chodívala tam banda dětí. Cory, kterého jsi potkal, byl první opravdový rider, se kterým jsem se seznámil. Díky němu jsem začal jezdit street, předtím to byly jenom trailsy. Povídal: Musíš do centra Toms River, ukážu ti všechny spoty. Byly to možná tři bloky, kde byly pětky schody, jedna zídka, desítky schody a hrana. Pamatuju, že jsem si říkal: Ty vole, to je pecka!‘ Poznal jsem od té doby spoustu různých lidí, jako je Augie [Simoncini], Steve O a Ty a JJ. Většinou díky tomu, že jsem jezdil v parku Scottyho Cranmera, tam jsem si dělal přátele.
Steve O mi řekl, že Garrett byl přede všemi vždycky o krok napřed. Odjel pegless backwards rail do halfcab bára dřív, než vůbec sjel zábradlí s pegama. Jeho ježdění vždycky přitahovalo pozornost.
Čím to, že ses přestěhoval sem? Bylo to nutné, abys mohl pořád jezdit?
Nestěhoval jsem se sem z nutnosti. Byl jsem rok po střední a ten rok byl ten nejmíň progresivní. Zima byla studená, jezdil jsem to samé dokola a nijak se nezlepšoval. Byl jsem se párkrát podívat sem a tady je toho tolik, kde se dá jezdit, a počasí je tu pořád hezké, v tom věku mě to jednoduše zlákalo. Musel jsem prostě přemluvit pár lidí a společně se vydat sem. Tak jsme se dali dohromady JJ,Ty, Ennis a já.
Dívám se na Toms River na internetu a je trochu větší, než jsem čekal, ne taková roztomilá, malebná vesnička z pohlednice, v jakou jsem doufal. Na konci stránky mezi významnými obyvateli vidím s chybou napsané Garrettovo jméno – Garret Reynolds, profesionální BMX jezdec. Hádám, že si nedal tu práci, aby se snažil opravit si jméno mezi nežijícími hráči baseballu a druhořadými herci.
Dva týdny mého pobytu se rozdělily na dvě poloviny. Tu první jsme strávili v San Diegu a snažili se co nejvíc využít toho, že školy byly prázdné. Garrett měl všechno v hlavě naplánované, umí dobře hospodařit se svým časem. První den focení jsme u kostela a dělá ice up do 180 bára, ne na první, zdaleka ne. Trvá to několik hodin a rozptyluje nás spousta věcí, jako faráři, kteří jsou naštvaní, ale bojí se to dát najevo, a kostelník, který se rozzuří, začne křičet, potom se omluví za své chování, řekne, že můžeme jezdit, a odejde. Dřív než ho vůbec vidím něco odjet, stihne na mě udělat dojem tím, jak se dokáže jenom slovy dostat ze špatné situace. Život v Kalifornii vás asi v tomhle ohledu zdokonalí ale i tak, má k tomu nadání od přírody. Sedí to k jeho povaze, je to sympaťák, zdvořilý a klidný, ale taky rozhodný a rychle mu to pálí. Víc než párkrát jsem ho slyšel dokončit už tak vtipnou historku několika slovy, díky kterým vás absolutně rozseká. Takže silou slov obchází všechna rozptýlení a vrací trik. Vidět to je něco úžasného. Někdo tak dobrý, ve své nejlepší formě, kdo zcela chápe svoje schopnosti. Rozhlédnu se kolem po všelijakých kamarádech, co filmují nebo posedávají a odpočívají, a když se na mě podívají, mají většinou takový podobný výraz ve tváři – mírně kroutí hlavou, mají zvednuté obočí a svírají rty skoro do úsměvu. Ten výraz nic neříká, ale poznám, že to znamená „jo jo, je až tak dobrý“. Není to nic jako sebelibost, ale ať ho vidíte jezdit, jak dlouho chcete, vždycky je tam něco malého, co se dá těžko popsat. Drží ho to ve hře a vás to chtě nechtě překvapí. Jak jsem pochopil, Garrett není rád středem pozornosti, ale přesto se ani jeho blízcí přátelé nedokážou ubránit tomu, aby nebyli jeho ježděním ohromení. Je tak nějak obdivuhodné, že Garrett by nechtěl, aby k němu lidi, ani jeho přátelé, přiběhli a vykřikovali: ACH TY VOLE, TO BYLO KRUTÝ, TY JSEŠ KURVA KING, JSEŠ NEJLEPŠÍ! Jenomže zároveň si nedokážete pomoct a přesně tohle si myslíte, když ho vidíte jezdit.
Další týden jsme zamířili do Arizony. Garrett lehce pronajímá dodávku a na tripu hraje roli taťky a pro ridera. I když mu je teprve 21, tyhle věci má v malíku, je to pro něj přirozené. Když poslouchám, jak řídí celou partu, slyším v jeho hlase stejný skálopevný tón, který užívá, když se vypořádává s bezpečnostními složkami nebo širokou veřejností. Ve snaze najít půjčovnu natolik pochybnou, aby pronajala dodávku 21 letému, strávil na telefonu věčnost. Slyším hlas na druhém konci, jak dokola a dokola omílá něco o pojištění a podobných nudných blbostech a snaží se ho odradit a dát jasně najevo, že půjčením dodávky mu prokazují laskavost. Povzdechne, podrží si telefon dál od ucha, při čekání se rozhlíží kolem a pak odpoví s kamennou tváří: Vidím, že s váma nevyjebu, a zavěsí. Pár dalších hovorů a dodávka je domluvená jinde.
Na trip jedou všichni z domu a navíc Miles Rogoish, který se právě vrátil po dlouhém zranění. Plán je zhruba natočit něco do videa Deadline, ale zdá se, že, aniž by se o tom něco řeklo, všichni souhlasí s tím, že Garrett je tam kvůli tomu, aby nafotil rozhovor. Jsem vděčný za to, že to bere vážně. Všechno, co dává a zkouší, jsou samé novinky a převratné věci. Věci, u kterých máte strach, nejsou jednoduché a nedaří se na první pokus. Mohl klidně spát na vavřínech a i tak mít úžasné interview, ale to není jeho styl. Jak to vím? Měl jsem to štěstí, že jsem mohl vidět nějaké záběry z Deadline videa – to samo o sobě by s přehledem vystačilo na celou kariéru. Nemyslím to jako nadsázku – na hodně z toho, co se o Garrettovi řekne, by se dalo dívat kriticky – ale vzhledem k tomu, co mám z první ruky, můžu říct, že to, co jste nejspíš slyšeli a co byste sami čekali, se potvrdí.
Když se objevíme v univerzitním městě Tempe v Arizoně, jsou právě jarní prázdniny. Roční období jsou tady skoro vzhůru nohama, holky nosí bikiny a univerzitní frajírci v bermudách a se slunečními brýlemi chodí s basou piva v podpaží od jedné bazénové párty ke druhé. V sobotu večer se dáváme do díla a strávíme osm hodin u jednoho zábradlí – generátor jsme museli naplnit dvakrát. Když jsme všechno nachystali, zjistili jsme, že nemáme žádné prodlužky, takže jsme zaskočili do Walmartu a tam jsme si dělali prdel z BMXek, které jako by se vrátily v čase a měly šrubovací pegy a rotory, co vypadaly jako postřikovače na trávník.
Když jsem byl menší, chodívali jsme do Walmartu blbnout, říká, zatímco hází Tonymu míč na americký fotbal přes pět uliček. Tonyho přihrávka zpátky je moc krátká a odráží se směrem k mladému páru. Skočíme mezi polštáře v domácím nábytku jako parta chichotajících se fracků a pak se vrátíme zpět k railu, nejdřív ale ještě Garrett zajde do Wendy’s a koupí jídlo všem, co na nás museli čekat, když jsme zneužívali nedostatek zabezpečení ve Walmartu. Desetkrát five piece a deset hamburgerů prosím, říká Garrett, jako by to byla normální objednávka. Líbí se mi tenhle kavalírský skutek, a to nejenom protože jsem hladový. Neměl jsem pocit, že by Garrett měl málo peněz, ale rozhodně jsem nikdy neměl pocit, že by je nějak škudlil.
Cookies
Česky
English
