Co tím myslíš, proč by to nemělo fungovat?
Protože jsou těžší. Lidi mají dojem, že rámy nad dvě a čtvrt kila v dnešní době nebude možné prodat. Ale ve skutečnosti je to prostě bezpečnější. Nemám rád, když musím kolo řešit. Je dobré vědět, když něco zkoušíš, že kolo vydrží. A Bob se na to dokonale hodí. Pohybuje se v tomle už 20 let, takže se budeme dívat zpátky a zase dopředu, co vydrželo, co ne a proč. Je skvělé mít jeho názor, protože i když jezdím už deset let, nevím o tom zdaleka všechno. BMX vnímám jako obrovskou součást života, ale vím, že to nebude trvat navždy a přijde čas, kdy se budu chtít už jenom vozit v bowlu a poletovat si a ne dělat drsňárny. Říkal jsem si, že když se nám to povede, mohli bysme podporovat přátele, jako dát jim práci a potom vybírat kluky, kteří by jezdili v týmu, měli by ten správný přístup a udrželi by BMX v dobrém světle. Mám pocit, že některým na BMX vlastně vůbec nezáleží. Nejde to bez toho, aby ses staral o lidi, co si kupujou produkty, o ty, co jezdí, o tým, co propaguje značku. Mám pocit, že hlavní věc pro firmu je mít ty správné lidi. Když je máš, jsi v pohodě. Je to prostě celé o BMX.
Vypadá to, že už to máš kompletně promyšlené.
Nepocházím z moc majetných poměrů. Ne, že bysme byli chudáci, ale zažili jsme si svoje. Nebyli jsme rozhodně žádná bohatá rodina, a když jsem byl menší, netoužil jsem po penězích. Nike mě živí a bez nich bych nemohl dělat nic z toho, co dělám. Takhle můžu být v klidu. Takže se snažím, aby ze mě měli pořád radost a já jsem to mohl takhle dělat dál.
Jak je to s tebou a X Games? Musíš tam být, abys to vyhrál, ne?
Hmm… No, neúčastním se kvůli tomu, abych vyhrál, ale zároveň vím, že bez toho to s Fiend nebude moct vyjít… Kdyby tam tak byli jenom kluci s těma nejujetějšíma sponzorama a rideři, co opravdu chtějí být nejlepší a vyhrát… Myslím, že je skvělé, že se na to dá dívat v telce a vidět jezdit lidi jako Ty a Dakota [Roche], tyhle respektované streetaře ve streetovém parku. Myslím, že je dobře, když se na to děti dívají. Letos se jim podle mě park hodně povedl. Ale na druhou stranu, vzpomeňte si, kdy jste viděli BMX očima veřejnosti a pokaždé z toho šíleli. Opravdu, když vidím BMX v televizi, přestože na tom mám občas sám podíl, skřípu zubama a můžu se propadnout a v duchu křičím: Takhle to přece vůbec není. Když se toho někdo sám neúčastní, nemůže to pochopit. Teda mámu miluju k smrti, ale ona si myslí, že jsem nadšený ze závodů a podobně a říká mi: Copak nejsi nadšený z X Games?‘ když je to ve skutečnosti přesně naopak. Odpovídám jí na to: No, možná, ale není to to, o co jde.
Ale určitě musíš cítit nějaký tlak, třeba že výhra od prvního místa dolů rychle klesá. Musí v tobě být nějaká soutěživá část, která ti říká: ‚Můžu vyhrát.
Tak jasně, že tam nejdu, abych tam jezdil špatně. Zní to blbě, ale samozřejmě, když tam na vás míří televizní kamery, nechcete tam přijít a jezdit hůř, než jezdíte normálně každý den. Ale abych byl naprosto upřímný, moje reakce bude: Ó můj bože, takhle jsem se umístil?! Když nevyhraju. Je to ježdění na kole, někdy to i pokazíš.
Když se pokusím si představit, co se ti odehrává v hlavě před jedním z tvých triků, nemělo by mě překvapit, že si procházíš tím samým procesem jako každý jiný rider, co se na něco chystá, jako že si to očima přeměřuješ, párkrát se zkusíš rozjet, ale nejdřív z toho vycouváš a tak. Když se ti to ale povede, zdá se to jako nepochopitelná míra odhodlání, což nedokážu úplně dobře popsat. Jak si to dokážeš v hlavě srovnat, aby ses k těm věcem přiměl? Je to jenom cvikem?
Myslím, že u mě je to tak, že prostě vím, kde musím být. Jako ten ice 180 bars, při každém pokusu jsem věděl, že nejsem úplně v té správné pozici. Je důležité být s kolem úplně sžitý, řekl bych. Vědět v každé situaci přesně, kde jsi vzhledem k němu. Potom, když cítíš, že je to ono, poznáš to. JJ, Ty a já to často probíráme, jak někdy z něčeho můžeš zešílet, ale pak ucítíš, že je to ono, dáš to a najednou to jde lehko.
Je to teda o tom pochopit, kdy je ta správná příležitost, a využít ji?
To si piš. Když přijde ten moment, musíš ho využít. Když se do toho neodhodláš, může to dopadnout tak, že si ublížíš. Když jsem dělal ten bars ice hanger, otočil jsem báro a byl jsem správně v icepicku a věděl jsem, prostě věděl, že při tomhle pokusu musím jít do toho hangeru. Řekl jsem si, že jsem nejel takovou dálku, abych to zkazil, takže když jsem byl v pozici, ve které jsem být potřeboval, věděl jsem, že se pokusím o hanger. BMX je totální psycho, jakože se při ježdění můžeš fakt zbláznit. Říkáš, že mě vyzdvyhujou, ale jsem jako každý jiný rider, procházím si úplně stejnýma sračkama.
Na co jsi v BMX zatím nejvíc pyšný?
Získání NORA poháru, řekl bych. Je mi fuk, jestli to zní jako klišé, ale kdybych ve 14 věděl, že to vyhraju, byl bych se z toho posral [směje se]. Jasně si pamatuju, jak jsem dostal pozvánku, tehdy jsem ještě chodil na střední, jel jsem tam a vyhrál, bylo to jako ve snu. Nesměl jsem pít a pamatuju, jak mi [Chase] Dehart a Randy [Brown] kupovali drinky, pak mě zavolali na pódium a donutil jsem Harringtona, aby šel se mnou, jelikož jsem byl strašně nervózní. Nalil do toho poháru spoustu piva a já jsem to začal pít a málem mě kvůli tomu zatknuli. Nevím, jestli je to nějaká divná sociální úzkost nebo co, ale nesnesu být v takové místnosti se všema těma lidma kolem a muset k nim všem mluvit.
Jako pracovat s davem, veřejně promlouvat?
Jo, přesně. To nedokážu. Hrozně znervózním, v tom věku rozhodně. Byla to prostě šílená scéna.
Servírka přijde, aby nám poněkolikáté dolila kávu. Všimne si, že Garrett se sotva dotkl svého burgeru, odejde a přinese mu krabičku, aby si ho mohl odnést s sebou. Přemítám o uplynulých dvou týdnech a všem, co se událo. Nebudu lhát, celé dva týdny byly nářez. Nekecám, užil jsem si každou minutu s Garrettem a vlastně se všema. Když jsem se rozhodl udělat rozhovor s Garrettem, nebyl jsem ani jeho kritik, ani fanoušek, jenom jsem vzdáleně věděl, že je to extrémně talentovaný jezdec a o ničem jiném jsem moc nepřemýšlel. Teď vím, že je v něm mnohem víc než to, a taky, že je na kole ještě lepší, než jsem původně dokázal uvěřit. Je to nejlepší rider? No, Garrett bude asi rád, že ho nebudu vyzdvihovat na vrchol, protože ne, nedá se asi říct, že něco takového v BMX existuje… Ale kdybyste na mě dostatečně zatlačili, po tom co jsem ho poznal a ohromil mě nejenom schopnostma na kole, ale svou pokorou a úsilím, možná bych, možná, neodolal a řekl: Ano, nejspíš je to ten nejlepší rider vůbec.
Text a foto: Dan Benson Překlad: Tomáš Kratěna
Cookies
Česky
English
