V neděli jsme vyrazili do ulic až těsně před polednem a byl to den, kdy se nám úplně nedařilo najít spoty. Vydali jsme se do kopců směrem od pobřeží a na první místo jsme dorazili až po hoďce nezdaru. Cestou jsme ale narazili na nejlepší streetart/graffiti, které jsem kdy viděl. Nejen po umělecké stránce, ale i smyslem a posláním absolutní strop. Celkově musím za sebe říct, že pouliční umění je v Lisabonu fakt pecka a dá se na něj narazit téměř všude.
Není žádný jiboholik.
Ale zpátky ke kolu. Spotík s bílýma zídkama všech tvarů byl poměrně zajímavý, ale nakonec se jezdila jen půlkulatá bedýnka. Tam to pošéfovali Víťa s Pepkem s feebsama do manuálů a nosemanuálů, k tomu přidali nějakou točku a taky se házelo řidlama. Bedýnky ale moc neoslovily Cardiče, protože to není žádný jiboholik, a bystře zčekoval vchod do jakýchsi katakomb. Betonový kvádr nad řidla, uprostřed dva raily a mezi railama schody dolů, které končily zhruba v třímetrové díře. Aby toho nebylo málo a byl to řádný spot z východního bloku, byl příjezd standardně vydlážděný a metr před náskokem na rail čekal jako prémie docela vysoký bump. Rozhodně nejnepříjemnější spot, který se za týden v Lisabonu shredil. Bump házel pokaždé jinak, ale po chvilce si ho Tom omotal kolem prstu. Vyslal dubs over na kvádr a dolů hodil 18 bárko, když už byl v tom. Hrozně real věc z hoodu, kterou kluci řádně ocenili a dali Tomovi tolik pěstí, kolik si zasloužil.
Ani fotka ani klip nevystihne, jak moc na houby byl tenhle spot
Vracíme se po rovince kousek zpátky a hledáme dál, ale je to bída. Víťa zahlédl fajnový rail, na který navazovala zídka. Bohužel moc pěkný spot u relativně nové býtovky, takže sekuriťák na hned a mizíme zase o kus dál. Raketový sjezd jsme prosvištěli, než bys řekl peg, a byli jsme na louce s dětským hřištěm. Koukám na betonovou zídku s gapem přes branku na další zídku, která byla akorát na délku kola. Vysoká byla skoro jako já, tak si říkám, že se s ní musím trošku pobratříčkovat. Rozhodně jsem ale nechtěl lítat šipku ze 2 metrů dolů na chodník, tak jsme to tam hrozně přepaloval a dostával se ke kýženému manuálku do jedničky. Gapík akorát, manuálek cajk, jednička sweet a halfcab na hovno. Ono teda halfcab byl ganz na klid, ale zadním jsem dopadl lehce do trávníku, který asi sloužil jako psí toaleta, takže se mi na zadním plášti krásně vyjímalo po dopadu psí lejno. Nevadí, rád jsem byl stejně, posbíral jsem gratulace a dal se do čištění.
Pepek zandal ještě kousek dál jednu bedýnkovou sérku a šli jsme si dát hot dog na zastávku metra. Posílení hot dogem jsme vtrhli do areálu nedaleké nemocnice, kde byly nějaké spoty, ale borec z vrátnice se moc netvářil. Nejhorší bylo, že přímo u budky vrátného byl lukrativní railák zhruba z patnáctek. Domluva byla jasná – všichni pryč, Cardič s Milanem nachystají na dlouhé angly aparaturu a Dan to tam pošle a rovnou projede kolem vrátnice ven z areálu. Vrátný ale nebyl idiot, a když viděl Dana, jak krouží nahoře u railu, vylezl ven a postavil se přímo pod zábradlí. Takže akce padla, akorát nám řekl, ať to zkusíme třeba večer, že už tam nebude.
Za chvíli jsou dámy fuč… nebo vlastně na šichtě.
Chvilku na to začlo zase pršet, takže na metro a na hostel, kde nás čekalo kázaní od recepční. Prý jsme moc hluční, chodíme po hostelu křížem krážem a ideální by prý bylo, kdybychom vůbec nemluvili… Co by se dalo čekat od party 11 lidí? Že budeme hrát po večerech tichou poštu?! Všechno odkýveme a neřešíme, akorát nám hrozí vyhození z Vágus Paláce, pokud to neuklidníme. Večeře proběhla tentokráte v Čínské restauraci, která byla naproti našeho Paláce. Lokalitu Cardič vybral fakt královsky. Všude blízko, všude to bylo cajk. Dali jsme ultra pálivou čínskou polévku, a jelikož se středem stolu dalo i otáčet, rozdělili jsme se spravedlivě o všechny naše porce a ochutnali velkou spoustu dobrot. Část partičky se ještě posunula na sérii osvěžujících nápojů k Frutarii. Kecáme, pozorujem chicas bonitas, mezi kterýma se občas mihnou i nějaké transky a dochází nám, že týpek u stolu před náma asi pase svoje ovečky. Zastavuje první auto, druhé a za chvíli jsou dámy fuč… nebo vlastně na šichtě. Pak se dáváme do řeči s týpkem z Nepálu, který sedí na parapetu u Frutarie. Zasmáli jsme se z plých plic, udělali pro něj společné foto na přání a nabrali jsme kurz na hostel, kde už netrpělivě čekala postel.
Cookies
Česky
English
